Dnes byl velmi teplý den pozvolna přecházející v příjemný večer a vlahou noc. Léto se s námi loučí opravdu pěkně. Vyšla jsem na balkon právě ve chvíli, kdy se na obloze vynořil velký stříbrný balón a svým světlem ozařoval malé, průsvitné obláčky, které se také zdály být stříbrné. Byl to měsíc v úplňku v celé své kráse.
Nádherný pohled, zřetelně jsem viděla jeho oči, nos i ústa tak, jak mi je v dětství ukazoval můj tatínek a vyprávěl mi, že jsou to měsíční moře. Ve své mysli jsem se posunula dále a viděla tam i tu stopu v měsíčním prachu, kterou tam na věky zanechal člověk, který poprvé stanul na Měsíci. Ta stopa tam bude, dokud bude trvat vesmír, a třeba jednou, za milióny a milióny let, až už lidstvo na Zemi nebude existovat, přistane na Měsíci nějaká vesmírná loď s novou civilizací a ta bude zkoumat, kdo tam tu stopu zanechal. Možná to bude to jediné, co po lidstvu zbude.
Ta stříbrná koule na nebi, přestože je nestálá, každým dnem se mění, má na lidstvo od počátku nesmírný vliv. Jejím pohybem se řídily starověké civilizace, byla uctívána jako bůh, a inspirovala celou řadu básníků, spisovatelů, hudebníků i malířů – například Beethovena k napsání Měsíční sonáty, Dvořáka k árii Měsíčku na nebi hlubokém, filmaře k natočení Měsíce nad řekou. A určitě nebyli poslední. Kouzlu měsíce snad podlehl každý, vždyť největšími vyznavači měsíce byli odjakživa milenci.
Dívám se na oblohu a vím, že zítra ho bude zase o kousek méně, a až opět zazáří v plné své kráse, bude již podzim, konec horkých dnů i vlahých nocí, lístek za lístkem bude pomalu padat na zem a příroda se bude chystat ke spánku. Tak Měsíci, na shledanou za měsíc!