Cestoval jsem v životě světem různě, lodí však po Středozemním moři nikdy. V prosinci se mi naskytl zájezd, za dobrou cenu. Tolik tamních míst najednou bych jen tak dohromady nepoznal. Vydal jsem se na něj.
Vyjeli jsme z Prahy Florence v sedm ráno. Bylo po svátku svatého Mikuláše. V tuto temnou noční dobu mrzlo, hustě sněžilo, klouzalo to a pražští pracující měli zelené a naštvané obličeje. Náš autobus byl ale vlídnější, osvětlený, seděli v něm usměvaví lidé, v letních oblecích. Německý bus se dvěma německými řidiči měl „pochopitelně“ zamrzlý záchod. Fungovala v něm však cisterna s pitnou vodou a malá kuchyňka. Na účet cestovky nám přivezli čeští bufeťáci malé občerstvení.
Jeli jsme směrem k hraničnímu přechodu Rozvadov. Pomalu se den rozsvítil, a tak jsme viděli zkázu země - českou ornou půdu pokrytou fotovoltaickými panely, osvětlovanými reflektory na státní elektřinu za 5 korun, státem však od podnikatelů vykupovanou za 13 Kč. Takhle se vydělávají peníze!
Přechod Rozvadov byl zasněžený, nevlídný a vůbec nepřipomínal naše budoucí prosincové koupání ve Středozemním moři. Bavorské příhraničí bylo mlhavé, s mnoha stromy sněhem vyvrácenými. Směrem k Mnichovu se však oteplovalo a slunce vysvitlo. Na zelených loukách se pásli koně. Po zkáze německého zemědělství solárními panely tady nebylo ani stopy!
Rakousko také neukázalo přijatelné počasí. Innsbruck byl vidět jen z dálky, škoda se vůbec dívat z okna. V tunelech byla mlha jako mléko. Němečtí šoféři nebourali, ale zdejší jelení guláš za 20 euro by mi asi zhořkl na jazyku. Autobus nám zastavoval každé dvě hodiny, tak jsme tolik netrpěli. Až na ten poplatek (záchodový). Muži lkali, že jim manželky pročůraly 5 €! Sami chodili dozadu, do roští a zadarmo.
Brennerský přejezd do Itálie byl temný a mrazivý. U něj jsme přejeli nejvyšším mostem světa, vysokým 190 metrů! Koně se tu také pásli, jenom ale na sněhu. Naše průvodkyně nebyla průvodkyně, ale pouze delegátka – neměla průvodcovskou licenci pro zahraničí. Tak jsme nic nevěděli o názvech okolních horstev ani jménech řek. První noc jsme přespali v italském Lago di Gardo. Přijeli jsme za tmy, přesto nás uvítal místní chudičký ohňostroj. K večeři nám předložili nudle. Ráno jsme vyjeli zase za tmy, a tak tohle výletní město vůbec neviděli.
Konečně v přístavu Savona. Naše loď byla italská, jmenovala se Costa Magica, byla dlouhá skoro 300 metrů, široká 35, měla 14 palub, ponor 9 metrů a dosahovala rychlosti 50 kilometrů za hodinu. Cestujících s personálem bylo na ní skoro 5000. V principu to byl plovoucí hotel s řemeslníky snad všech profesí. V přístavu se zásobuje obsahem kamionů osm hodin! Spotřebuje na týden jízdy potraviny po 10-ti tunách od každého druhu, za stejnou dobu toaletního papíru v délce 58 kilometrů! Costa Magica prý stála 500 milionů euro.
Celý život jsem toužil zaměstnávat komorníka, až na lodi se mi to však podařilo. Měl jsem kajutu číslo 8226 s asijským stewardem. Při mém nástupu měl se mnou dost práce. Musel mi čtyřikrát opravovat dálkové ovládání televizoru. Nakonec se mu to podařilo. Splachování záchodu mořskou vodou byl také velký problém. Mechanika měla „dlouhé vedení“. Po celou dobu pobytu to Hirohito musel dělat až po mém odchodu z lodi. Komorník však o mě vzorně pečoval, několikrát denně po mě ustlal a dával mi na lůžko barevné pentle a přehozy. Také pyžamo mi skládal několikrát denně, vždy jiným způsobem. Od Hirohita jsem si také mohl objednat donášku snídaně až do postele. Dokonce jsem si mohl sestavit i jednotlivé chody snídaně. Stíral po mě vodu ve sprše, rovnal mi věci v zásuvkách, měnil mi několikrát denně ručníky, byl to poklad v mé kajutě. Hirohito byl lepší než líná česká manželka.
TV nám ukazovala nejen výhledy na moře (neměl jsem okno), ale také rychlost jízdy lodi, směr větru na palubě, naši aktuální noční trasu v putováním po středomoří, příjezd a odjezd další den. Následovaly ukázky architektury zítra navštíveného města, k tomu nám hrály skladby vídeňských mistrů. Televize promítala také celovečerní zahraniční filmy v obvyklých středomořských jazycích (italštině, španělštině, francouzštině, němčině, ruštině a angličtině).
Loď měla vlastní rozhlas, fotografa, knihovnu, lékaře (jeho návštěva byla za 30 - 100 euro)! Lodní kaple fungovala pro zpovědi každý den, slavnostní bohoslužba byla ale jenom v neděli dopoledne. Lodní kněz tam jednu neděli prováděl i křtiny. Také tu působil lodní sochař, tesal sochy z ledu. Byl tu kadeřník i masér. Cestující byli většinou starší manželé, bohaté babky tu palubami korzovaly. Všichni většinou nadprůměrně bohatí lidé, velmi světem zcestovalí. Já mezi nimi byl ten nejchudší.
Spoluvečeřící Hans a Ivan byli naši spolupoutníci. Němec a Rus se velmi skamarádili, válka už přeci dávno skončila, oni byli už z jiné generace. Byli rozeřvaní, stále v objetí, mávali rukama, na mne obzvlášť, při každé příležitosti mě zdravili a oplácávali. Mluvili mezi sebou jenom anglicky. Pivo tu vyšlo na 150 korun za 0,4 litru. Sedmička vína na 500. Karton cigaret o 2/3 dráže než ve středomořských přístavech. Spropitné se automaticky sráželo z účtu ve výši 7 euro denně.
Prý to trvá každému dva dny, než lodí přestane bloudit. Někteří se nezorientovali ani poslední den. Třeba vystoupit z lodi bylo možné pokaždé jinak, z jiného patra. K mým orientačním bodům patřil třeba lodní komín, jen tak jsem rozeznával příď od zádi. Jinak se také dal rozeznat směr jízdy podle mizící vodní pěny na bocích. Začal jsem se v útrobách lodi orientovat podle prosklených výtahů.
Snídaně, obědy a svačiny jsme si brali z pultu sami a v jakémkoliv množství. Přeháněli jsme to. Oči by chtěly, ale břicho už nemohlo. I já jsem si jednou dal po obědě 8 moučníků. Po pěti snědených jsem si došel pro vodu, ale číšník mi ty zbývající tři už odnesl. Nakonec jsem nelitoval a nedošel si pro jiné. Stejně jsem z přejídání nemohl v noci dobře spát. Zmrzlina prýštila ze šesti kohoutů. Džusy tekly, čerstvou zeleninou se pulty prohýbaly. Byly na nich i mořští červi, mořští bezobratlí i obratlovci. Nabízela se vařená jablka a vařené hrušky.
Na oblíbené palubě, kde se smělo kouřit, si k vedlejšímu stolu přisedla parta Italů. Jedna Italka se na mě zadívala a… Náhle se ozvala rána, hlava jí ve mdlobách padla na stůl. Krajané kolem ní vzrušeně pobíhali, nepomohli jí, nejsou tak všeobecně vzdělaní v podávání první nemoci jako my Češi. Pak se svalila na podlahu. Nakonec jsem se toho ujal já, v italštině téměř negramotný. Slovo deku pod hlavu nakonec prvně pochopil asijský steward a přinesl ji. Pokrčil jsem jí nohy v kolenou. Pomalu přicházela k vědomí. Stewardi hned telefonovali lodnímu felčarovi. Po chvíli přijela výtahem lékařka s brašnou a dvoukolovým vozíkem. Nijak nezasahovala, jen na ni mluvila italsky. Pak ji přemluvila, aby vstala a sedla si do dvoukoláku. Výtahem ji odvezli do nultého patra, do nemocnice s márnicí. Zotavila se a po snídani následující den jsme se spolu zulíbali a vyfotili. Nedala jinak…
Pravba trvala celkem 8 dnů: Savona, Civitavecchia, Palermo, Tunis, Palma de Malorka, Barcelona, Marseille, Savona.
Palermští obyvatelé vozili na dvoukolácích do sběrny kovů kusy kovových předmětů. V tomto městě jsem se o život doslova bál, i ve dne! Pořád jsem musel mít oči na stopkách, aby mě neokradli. Město je ještě poškozeno střelbou vyloděných spojenců ze druhé světové války. Střelba je vidět na fasádách, některým domům chybí po válečných operacích horní patra. Přesto mi toto město učarovalo nejvíce ze všech shlédnutých.
Tunis není členem Evropské unie, a tak mi jejich frankofonní pohraničník dal do pasu vstupní vízum. Měnu mají také místní. Kdysi jsem pracoval ve vedlejší Libyi. Mám zažitou arabskou koloniální angličtinu a umím ještě dnes několik důležitých arabských vět. Těšil jsem se znovu na Afriku. Přivítala mě opět vlídně, přátelsky a pohostinně. Frankofonní číšník mým výrazům hned porozuměl a ihned mi přinesl opravdu dobrou a silnou kávu. Já jsem zatím u restauračního stolu psal pohledy. Vydal jsem se pěšky do přístavního města. Taxíkáři mě přemlouvali k jízdě. Nakonec mě umluvil taxíkář Ali. Město je daleko a musí se projet vojenskou zónou. Zbytky Kartága jsem nechtěl vidět, bylo to daleko, základní kameny pravěkých staveb jsem viděl i tady. Ali jezdil jako vrah, na bílých přechodech pro chodce mu lidé museli uskakovat. Byla neděle a to tam je normální pracovní den. Koupil jsem poměrně výhodně karton cigaret.
V Palmě de Malorce mě zaujal bezhlavý žebrák. Vyfotil jsem si ho ale nedal mu do čepice peníze. Naštvalo ho to a přibližoval se pomalu ke mně. Mluvil z prostoru hrudníku a napřahoval na mě pěsti. Raději jsem mu utekl, neuměl jsem se hádat a prát ve španělštině.
I v Barceloně se mluví všemi středomořskými jazyky (umí je zvláště taxíkáři a číšníci). Město je architektonicky neobyčejně zajímavé. Je v něm vidět bohatství bývalého španělského koloniálního světa. Od lodi bylo město na dohled, tak jsem se tam vydal pěšky. Katolické památky jsem vynechal, na vstup čekaly tisíce lidí a mezi nimi, ve frontě účtující baba. Tak pobožný zase nejsem.
V Marseille ráno nezačalo příliš bezpečně. Lodivod naboural lodním kolosem bočně do mola. Kyvadlovým lodním autobusem za 7 eur jsem ujel těch osm km do města (na silnici byl hrozný chaos i náš šofér křičel Jéžiš Mária)! V přístavu jsem si koupil zase za 7 eur lístek na vláček, jedoucí do kopce na Notre Dame. Potulný šumař tam hrál Ave Maria na lesní roh a žebral. Hodně jsem tam fotografoval a tak ztratil přehled o času. Vlak zpět mi ujel, musel jsem jít dolů do přístavu pěšky. Zaujal mě žebrák v přístavu, jeho bída mě fascinovala. Seděl už z rána na lavičce a popíjel koňak. Kéž by francouzská bída došla i do Čech (naši bezdomovci by pak nemuseli pít jenom to krabicové víno)!
Odjezd autobusem ze Savony do střední Evropy se také trochu nevydařil. Oděvy se musely zapakovat do označených tašek a večer je postavit před dveře kajuty. Pak se to mělo zařídit samo. Někteří z nás si do zavazadel zapakovali i denní šaty na příští den. Ráno se probudili jen v pyžamu a neměli nic na sebe, kufry už byly pryč. Muselo se volat na břeh a složitě jim byly nakonec kufry s šaty vráceny. Vyjeli jsme ze severní Itálie ve 12 hodin v poledne. Už před odjezdem nám sdělili, že autobusový záchod opět nefunguje!
Rychle se stmívalo, museli jsme jet pomalu. Kolem německé dálnice byla hrůza. Kamion byl na bok převrácen, viděli jsme jen jeho podvozek. Už nehořel, přesto u něj stálo asi 10 hasičských vozů. Náš autobus ho sice minul, také ale začal hořet. Vzplanul mu pravý reflektor a my museli ihned zastavit. Ještě že byly v okolí sněhové závěje. Sněhem závějí řidiči požár uhasili a my jeli směrem k pohostinnému Rozvadovu. Tam už byl záchod zadarmo ale neuklizený!
Na pražskou Florenc jsme přijeli ráno ve čtyři hodiny (16 hodin jízdy a najetých 1200 kilometrů). Stále ještě sněžilo. Cesta odtud na Žižkov byla nemožná. Najal jsem si taxík. Ulice byly liduprázdné a nádherně zasněžené. Dojem mi zkazil potácející se kriminálník před naším domem. Měl asi deset rozházených tašek na stanici tramvaje a před našimi domovními vraty. Motal se i kolem mých tašek, tak jsem ho musel demokraticky zkopat! Pak už byl klid, konečně to pochopil a já s břemeny mohl bezpečně jít. Taxíkář chtěl jenom 140 korun.
Co říci na závěr? Nespadl žádný muž přes palubu, jako se to tam děje v létě. Nikoho z nás nepřepadli, neokradli a ani neznásilnili. Nezlomil jsem si nohy při skluzech po psích výkalech na úzkých středomořských chodnících. Pojedu-li někdy zase lodí, bude to už jen malým parníkem a jenom po Nilu.
Sbohem Costo Magico!
