V běžném životě si s tím vystačíme. Vnímání času v jiných dobách a v jiných kulturách může být odlišné. Jsou i různé časoprostorové dimenze, ale i o tom se zmíním.
Chronos a Kairos
Nejprve však o dvou časových hodnotách. Když ve starověku pro vše byl nějaký bůh, tak samozřejmě i pro čas. A hned dva. To proto, že lidé rozlišovali mezi dvěma časy. A měli pro to svůj důvod. Jeden z bohů se jmenoval Chronos. Ten byl bohem času, který byl více podoben času, který my vnímáme v současnosti. Strohý objektivní časový údaj. Zato bůh Kairos, ten byl bohem času vázaného na určitý děj, událost či subjektivní pocit. Mně se to rozdělení líbí, a proto rád používám „čas Chronos“ a „čas Kairos“.
Abych fungování obou časů od sebe odlišil, vymyslel jsem si na to příklad:
Když vím, že mám být v 8:00 v práci, vím také, kdy je nejvhodnější doba přejít přechod na poslední křižovatce.
- Podle Chronose je to v 7:48.
- Podle Kairose je to čas, kdy mi svítí na semaforu zelená.
Také nám Kairos radí sklizeň jablek až v době jejich zralosti. Chronos nám říká, že je to u odrůdy Jonagold začátkem října.
Bohužel, my jsme se stali příliš velkými uctívači boha Chronose. Vyhovuje to více našemu životnímu stylu techniky, byrokracie a materialistického pojetí. Slovo „bohužel“ říkám proto, že Kairos do našeho života přináší daleko větší kvalitu prožívání času. Chronos dává řidičský průkaz, možnost se oženit, zbrojní průkaz atd. striktně po dosažení osmnáctého roku života. Kairos by byl v tomto jistě rozumnější. Dívky se pouštějí do sexuálních zážitků proto, že Chronos jim říká, že už na to mají věk. Kairos by jim poradil, aby s tím počkaly, až na to budou mentálně připravené a v patřičném vztahu. S přáteli se setkáváme podle diáře a ne podle duševního rozpoložení a nálady. Denní režim nám podle Chronose určuje, kdy pracovat a kdy odpočívat. Kairos by věděl lépe, kdy by nám šla práce lépe od ruky anebo kdy je náš mozek výkonnější, popřípadě, kdy je čas si dát „voraz“.
Často, když musím vstávat do práce, jako bych slyšel Kairose, který mi říká, že vstávat v tuto nekřesťansky časnou hodinu je pitomost.
Času Kairos se také často říká „indiánský čas“. Je to proto, že přírodní národy přikládají tomuto času daleko větší význam. Pralesní kmeny v podstatě exaktní čas ani neznají. Časové pojmy používané jako chronologické, například východ slunce, období dešťů, čas sklizně ořechů atd., jsou stejně převzaty od Kairose. Domorodci, když se jim chce tančit, tak tančí a nemusejí čekat na 19:00, kdy začíná taneční zábava.
Člověk v čase a vesmíru
Teď ještě o čase multidimenziálním. To je pro nás ještě nepochopitelnější. Je to proto, že se s tímto časem v běžném životě nesetkáváme. Přesněji řečeno, nejsme schopni ho vnímat.
Čas, jako veličina, se totiž vytváří. Když se hmota pohybuje prostorem, touto rychlostí pohybu vzniká čas. Zase, když se hmota pohybuje nějakou rychlostí, vytváří se prostor. Proto je vesmír nekonečný. Čím se budeme rychleji pohybovat k jeho okraji, tím bude větší. Také když máme prostor, který se nějakou rychlostí zmenšuje, začne v něm vznikat hmota. Tak vznikl celý náš vesmír. Když se veškerý čas a prostor proměnil na hmotu, došlo k „velkému třesku“. A tato hmota začala svým pohybem vytvářet čas a prostor, náš vesmír. A právě jen rychlost, kterou se my pohybujeme vesmírem, je náš osobní, vnímatelný čas. Když se budete vesmírem pohybovat jinou rychlostí, čas se zrychlí anebo zpomalí. Je to už i mnohokrát experimentálně dokázaná věc.
Vnímání času je naprosto jen náš subjektivní vjem. Když na něj přestaneme brát ohled, zjistíme, že všechny události se vlastně dějí zároveň. Je to jen náš osobní pocit, že se děje nejdříve to, a potom ono. To náš pohyb teprve vytváří iluzi sledu událostí. Když se díváme na filmový pás, vidíme staticky jednotlivá políčka. Všechna najednou. Jen je každé jinde. Když však do pozorování přidáme pohyb jedním směrem, najednou vidíme na filmu ten sled událostí. Tedy vše, co postupně prožíváme, už je, jen na jiném místě časoprostoru, než jsme my, tedy tam, kde už jsme byli anebo teprve budeme. Protože pohyb vesmírem i naše hmotnost (hmotnost našeho těla, planety, sluneční soustavy, galaxie) je konstantní, nelze se do minulosti vrátit, ani skočit do budoucnosti.
Ovšem na druhou stranu lidská mysl (myšlenky a duševní podstata) se také z něčeho skládá. Pro toto „něco“, (elementární částice s kvantovou vlastností) platí jiné fyzikální zákony. Jejich hmotnost je jiné podstaty, a proto nejsou podřízeny vzniku času pohybem hmoty a nejsou striktně nuceny k rovnoměrnému pohybu po časové ose. Tedy čas pro ně funguje jinak. Ač se to zdá neuvěřitelné, lidská mysl, konkrétně podvědomí, má schopnost se po událostech pohybovat bez návaznosti na čas. Je to, jako bychom se přestali dívat na promítaný film, tak jako vnímá svět naše hmotná podstata (zatím to zvládneme jen v průběhu transu, hypnózy atd.) a místo sledování plátna se začali hrabat (jen naše nehmotné podvědomí) v kotoučích filmu již promítnutého anebo k promítnutí připraveného. Ledacos z těch obrázků o ději minulém či budoucím vytušíme.
Je to nesnadno představitelné, ale možné. Až vědci zjistí více o zákonech chování elementárních částic, budeme i v této oblasti moudřejší.
Čas je jenom náš
Tedy my máme svůj vlastní čas, který si také sami pojmenováváme a měříme. Vytvářet ani zpomalit ho však neumíme. Naučme se ho alespoň co nejlépe využít. A pokuste se někdy zeptat, co asi by k vašemu využití času řekl bůh Kairos.
Pokud také máte pocit, že se něco stane, a ono se to pak opravdu tak přihodí, nemusí to být vždy jen souhra náhod.
