Tak tu máme zase podzim. Přiznám se, že toto období nemám ráda. Vadí mi, že je navečer brzy tma a ráno svítá až kolem sedmé. Na druhou stranu je to zase období hub, a to naopak ráda mám. Tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o krásné zážitky z lesů, které jsem minulý týden navštívala.
Protože jsou u nás lesy samý kopec a skály, dáváme si s dcerou jednou nebo dvakrát jako za odměnu houbaření ve Splavech. Myslím, že nemusím vysvětlovat, kde to je. Každý určitě zná Máchovo jezero. Byl 1. říjen, budíček v 6.00 hod., odjezd v 7.00 hod., což se nám celkem povedlo. Máme to cca kolem 50 km daleko a cesta až na drobná zdržení byla v pohodě. Jenom mě trochu děsila jinovatka na všem zeleném kolem silnice.
Když jsme po osmé hodině dorazily na místo, nebyla nikde ani noha, teploměr ukazoval 1 stupeň a já jsem se klepala zimou jak drahej pes. Naštěstí se brzy objevilo slunce a teplota se začala docela rychle zvedat. Čemu se ale určitě nechtělo na světlo boží, byly houby. Prostě jsme po hodině marného hledání zjistily, že opravdu v tomto krásném lese není po houbách ani vidu. Nicméně jsem si udělala alespoň pár fotek, protože slunce mezi stromy bylo opravdu kouzelné. Sestoupily jsme zpátky k autu a šly jsme se podívat ještě kolem jezera. Nebudu vás napínat. Kromě nádherné přírody, jak je vidět na fotkách jsme opravdu našly dva košíky hub (také foto).
No a další les, který s dcerou milujeme, se nachází v mé rodné vsi. Tedy ono je to dle královského výnosu město, ale pro mě to bude vždycky vesnice. Je sobota, budíček v 7.00 hod. Po dobré snídani jsme vyzvedly moji kamarádku a vyrazily směr les. Ačkoli nám všichni tvrdili, že nerostou, řekly jsme si, že se alespoň projdeme a uděláme něco pro své zdraví. Co vám budu povídat. Tentokrát bylo krásně teplo, obloha byla jako modré moře bez mráčku, slunce si pohrávalo svými paprsky mezi stromy, no prostě pohádka. Pro jistotu jsem si vzala foťák s sebou do lesa, takže se můžete pokochat se mnou. A dokonce byly i houby. Sice ne tolik jako ve Splavech, ale my jsme byly spokojené.
Chci vám trochu představit městečko Vroutek, kde jsem prožila svých prvních 17 let života. Nebude to tip na výlet, prostě jsem udělala pár fotek, o kterých vám něco málo povím. Jezdím k sestře, která zdědila byt po rodičích v takových těch bytovkách. Vroutek má kolem 1850 obyvatel, a jak jsem se dočetla na jejich stránkách, je tam i pár pozoruhodností.
První zmínka o Vroutku pochází z r. 1227, což jsem tedy opravdu nevěděla. Povýšen na poddanské město byl asi ve 14. století a v r. 1630 byl připojen k petrohradskému panství. Má za sebou i ošklivá období, kdy v r. 1599 postihl Vroutek velký požár, který ho téměř zničil a poté jej v r. 1645 vyplenili Švédové, takže z něj moc nezbylo. Po nějakém čase se ale začal zase osidlovat převážně německými obyvateli. Za zmínku stojí určitě unikátní románský kostel sv. Jakuba Většího z 1. poloviny 13. století, a je to jeden z nejstarších v republice. Za minulého režimu dost chátral a nikdo se o něj moc nestaral. V mládí pro nás bylo velké noční dobrodružství vystoupat po ztrouchnivělých schodech až do věže. Zvon tam bohužel nebyl. Po revoluci byla vyhlášena sbírka na jeho záchranu (jako rodák jsem také příspěla), která pomohla k tomu, že kostel byl zrestaurován do současné podoby. Zachoval se původní gotický oltář z období kolem r. 1460, který je nyní v kapli v Horšovském Týně. V současné době se tam pořádají výstavy nebo komorní koncerty. Vroutek má ještě jeden barokní kostel sv. Jana Křtitele, postavený v r. 1726, na náměstí morový sloup a ještě by se tam asi něco našlo. Na fotkách je gotický kostel, dům, kde jsem žila, a okolí s rybníkem.
No a nakonec jsem si neodpustila pár fotek z naší podzimní zahrady. Stromy se už začínají zbarvovat, pár kytiček ještě kvete a je tam moc hezky. Doufám, že jsem nikoho neunudila k smrti svým vyprávěním, a všem přeji prožití toho nejkrásnějšího podzimu.
