Pan Altin Kutra je čerstvý čtyřicátník s vizáží a projevem mladého muže. Ve své vlasti, Albánii, žil do 19 let a pak odešel do Prahy studovat práva. Tady již zůstal a založil si tu rodinu. Je povoláním právník, jen letošní poslední tři měsíce pracoval jako delegát českých turistů na zájezdech Senioři 55+, pořádaných jednou cestovní kanceláří. Ke spolupráci s ní se dostal na doporučení někoho ze známých a této šance nelituje.
Altin mluví česky dokonale, dokonce umí vyslovovat ř, jelikož se obdobná hláska vyskytuje i v jeho mateřštině. Jako delegát je ideální. Zná obě země a mentalitu lidí, a proto dokáže českým turistům přiblížit svou rodnou zem mnohem víc než jen pouhými turistickými informacemi, i když těch nám pochopitelně poskytl také mnoho. Je vtipný, pohotový a v každém ohledu organizačně schopný a lidsky pozorný.
Altin mi ochotně zodpověděl mé otázky, směrované tematicky na starší populaci v Albánii v porovnání se situací u nás. Zde je souhrn jeho odpovědí:
Albánie je v současnosti věkově nejmladším evropským státem. Věkový průměr je 29,9 let. Způsobil to veliký nárůst porodnosti po roce 1990, tedy po zhroucení komunistické diktatury. Nedá se říct, že by zde vládla nějaká extrémní dlouhověkost. Muži se dožívají průměrně 76 a ženy 77 let.
Starší lidé žijí většinou se svými dětmi a vnuky. V rodinách je velká soudržnost. Domovy pro seniory běžně neexistují. Dostanou se do nich jen opravdu sociálně nejslabší jedinci, o něž se nemá kdo postarat.
Důchody jsou poměrně nízké. Rovněž zdravotnictví má co dohánět. Nemocnice nedisponují moderními přístroji a složitější operace včetně transplantací se provádějí pouze v zahraničí, což si průměrný občan nemůže dovolit.
Albánští senioři tráví svůj čas hlavně v rodině. Seniorské kluby nebo jen programy pro starší generaci nejsou běžné. Muži podobně jako v jiných balkánských státech často hrají v restauraci nebo někde na ulici šachy, domino nebo kostky. Ženy se starají o domácnost.
Starší populace nelpí překvapivě na jednom místě a ochotně se stěhuje za svými dětmi a vnuky i do velkých měst. Rodina je pro ně rozhodující a velmi rádi pomáhají s výchovou nejmladší generace.
Čeští senioři jsou daleko samostatnější, mají větší rozhled a zkušenosti, jsou většinou zvyklí cestovat. Albánští senioři jsou odchovanci komunistického režimu diktátora Hodži. Nesměli cestovat, neměli cestovní pas. Nepohybovali se ani volně po své zemi. Byli absolutně pod dozorem. Bylo jim stanoveno, kdy a kam pojedou na dovolenou, a to jen na poukaz. Jejich čas a život byl plně organizován a dnes už si na novinky netroufají.
Co se týče mentality, jsou starší Albánci, kteří podstatnou část života skutečně dost trpěli, mnohem vážnější a nenáročnější než Češi.
Altin má práci se zájezdy našich seniorů rád. Říká, že se od běžných trochu liší jen tím, že jsou poněkud organizovanější, je třeba věnovat účastníkům speciální péči, třeba pomaleji chodit, pomaleji a zřetelněji mluvit, trpělivěji vysvětlovat, volit snadnější způsob dopravy a dobře dosažitelné destinace. Na výletech dělat častější zastávky, v restauracích při objednávce obědů dát přednost lehčí stravě. Myslím, že toto vše splňoval jednoznačně i náš zájezd.
Závěrem chci říct, že zde nedělám reklamu ani cestovní kanceláři, ani delegátovi. Chci se jen podělit o své poznatky z cesty do neznámé země. Rozhodnete-li se tedy jet stejně jako letos já, doporučuji to udělat co nejdříve, dokud se Albánie nestane cílem nájezdu bohatých cizinců včetně Rusů, kteří pak jednou provždy změní ráz této osobité země.
Kdo ví, třeba se příští rok setkáme, s vámi, s Altinem a s Albánií.
