Jsme konečně doma! Chci odemknout. Hledám klíče. Že já jsem je ztratila! Vysypu obsah kabely na zem u dveří. Babi, klíče máš na krku! Ach, jo! Sláva. Jsem to ale popleta! Odemykám.
Všichni jsme dokonale vyběhaní s ruměncem na tvářích. Absolvovala jsem přibližně 3 km poklusu v lodičkách se zátěží. Přesto jsem spokojená. Děti jsem neztratila a dokonce jsem si ve volných chvílích i zafotografovala. Cítím se užitečná. Odkládáme zavazadla do haly. Hledám návleky. Bedny nikde. Už z toho blbnu... Jsme přeci doma!
Zvoní mobil. Mami, tak jak jsi to zvládla? Vše v pořádku? Děkuji moc. Ono je to na poprvé dost náročné. Na podruhé je to už v pohodě. Tak jo, ráda pomůžu, pokud to nebude každý den. Ani si už asi nebudu muset vyrábět harmonogram. Jen si vezmu sportovní boty. Vyznám se tu totiž dost dobře. Jako dítě jsem sem chodila do stejné školy i na stejné stadiony. Tato místa jsou mi důvěrně známá, znám tu každou dlažební kostku. Jen tenkrát, v pravěku, jsme chodily jako děti všude samy. Pamatujete? Tenkrát se ještě děti nekradly. Ale od té doby jaksi příliš rychle vyrostly stromy do nebes. Od té doby se děti příliš rychle proměnily v rodiče a prarodiče.
Toužila bych být kouzelnou babičkou! Babičkou, co dokáže lítat a plnit všechna přání!
Zdá se mi, že ještě nedávno jsem tu chodila se školní taškou na zádech a mamka mi mávala každé ráno z támhle toho okna. Vidíte? Věřím na zázraky. Ano, jen ten čas příliš rychle ubíhá a časy se mění.
A tak si říkám, jak to ti mladí, a nejenom mladí, vlastně dělají, když nemají možnost pomoci členů rodiny? Jen některé rodiny si mohou dovolit hospodyni, paní na úklid, zahradníka, šoféra, kuchaře či chůvu. Ale těch moc není. Je to finančně náročné. Jak to dělají v jiných rodinách? Máte sami pomocnici do domácnosti nebo všechny vyjmenované profese zvládáte sami? Případně, stačíte pomáhat ještě druhým? Dovolí vám zdravotní stav či vůbec chuť a čas se angažovat i pro širší rodinu? Máte ještě vnoučata a potažmo děti, co potřebují občas vaši pomoc? Nebo jste nehlídací babičkou?
Mít totiž milující babičku a dědu, kteří se vnoučatům v rámci rozumných možností věnují, je pro vnoučata jedno z největších životních štěstí. Štěstí, na jaké nikdy nezapomenou a které poznamená radostí, jistotou a spokojeností celý jejich život. Človíčkové dostanou další rodinné a životní ukotvení, které posílí předpokládané ukotvení rodičovské. A pokud někdy toto ukotvení chybí, tak ho může nahradit právě láska prarodičů. A to za to stojí!
Prarodiče nevychovávají, prarodiče jen usměrňují a rozdávají radost. Život je v dnešní době hektický. Musím přiznat, že se u nás na ostrově čas v porovnání s velkoměstem zastavil... Navzdory tomu jsem šťastná, že jsem zase tady. Ano, žiji dva životy, jeden v Praze a druhý na ostrově. Oba mají své nezaměnitelné kouzlo. Ale do práce nemusím, ráno nevstávám, tak co? Vnoučata zdaleka nejsou mou jedinou náplní života. To by byl přeci jenom malinko jednotvárný život. Všeho s mírou. V duchu se i trochu zištně raduji, že možná ušetřím alespoň za fitcentrum. Svižný pohyb na čerstvém vzduchu, a k tomu ještě prospěšný pro celou rodinu, není totiž k zahození.
Asi budete věřit, vážení, že se mi po tom maratonu v noci zdálo o duhových návlecích. Poletovaly vzduchem jako vlaštovičky a švitořily: tady jsme, tady, kuk! Zuřivý vrátný s pěnou u úst mne honil s rákoskou po běžecké dráze stadionu. Dělala jsem mu tam totiž podpatky dírky do tartanu. A to se prý nesmí. Zdálo se mi i o vlastních vnoučatech, rotujících na hrazdě vysoko, převysoko u stropu tělocvičen. Záchranné sítě tam nebyly. Zdálo se mi i o propečených, šťavnatých řízečkách. Ale spala jsem naštěstí, jako by mne do vody hodili!
Pevně věřím, že jednou, jako úspěšní, vrcholoví sportovci, mne budou, naše zlatíčka, nosit na rukách.. :)) a budeme všichni společně za vodou! Tož, sportu zdar!
Moji milí, ještě něco, doufám, že mne nelitujte, některé ty vzdálenosti jsem skutečně přehnala. Čas strávený s vnoučaty má vždy růžový nádech pro všechny zúčastněné, i když třeba leje a čerti se venku žení. Znáte to! Občasnou hlídací babičkou jsem nejraději od rána do večera. Vlastně, opravuji, od večera do rána, když ta naše zlatíčka spinkají jako andílci...
P.S.: Co to slyším? Zvoní telefon. Volal syn. Přiznám se, trochu mi zatrnulo. Hlavně abychom tentokrát nešli s dětma rajtovat na koně: Mami, máš čas? Když tak ráda lítáš, tak poletíš, pokud budeš chtít, do Londýna! Aby sis trochu dáchla po tom maratonu, jak jsi práskla na íčku..:) Můžeš? Tak prima! Rozmysli termín. A ještě jednou děkujeme! Moc jsi nám pomohla.
