Vracím se ještě jednou ke své dovolené v Albánii, a protože tu nechci psát o historii země a informovat formou turistické příručky o jednotlivých městech a přírodních krásách, neboť toto vše nabízí v dostatečné míře wikipedie nebo amatérské filmy na internetu, zkusím vás jen trochu zaujmout, případně pobavit několika zajímavostmi či zážitky. Tak tedy vzhůru do Albánie!
Tirana a bunkry
Mám v archivu mladšího kolegu, který je tělem i duší bunkrolog. Za opevněním už byl schopen vyjet nejen k Atlantiku, ale i na Srí Lanku. Protože je známo, že je Albánie doslova "prošpikována" bunkry (údajně jich bylo až k 1 milionu) z dob komunistického režimu, stavěnými na obranu země proti vpádu sovětských vojsk podobně jako do Československa, požádal mě, abych mu něco nafotografovala.
Bunkry, malé kupolovité pozorovatelny se střílnami, jsou všude, ve stráních, na okraji lesa, u jezera, dokonce uprostřed parku v Tiraně nebo na dvorku obytného domu blízko našeho hotelu. Samozřejmě už nejsou funkční a většinou chátrají. Bunkry se staly hitem i mezi mými novými známými, kteří mě na ně upozorňovali. Když jsem si posteskla před delegátem Altinem, že za jízdy autobusem nejsem schopna nic pořádně zachytit, nechal najednou bez komentáře zastavit autobus, abych mohla vyskočit a pořídit si snímek bunkru, a pak jsme zase jeli dál.
Měla jsem ale i smůlu. Když jsme přijeli do Tirany, zastavili nám u malého nákupního centra, abychom si mohli odskočit, neboť měla následovat téměř dvouhodinová procházka centrem města. Ve své roztržitosti a ve spěchu jsem to nějak nedomyslela, nechala si na sedadle látkovou tašku a vzala si na WC pouze kabelku. Mezitím však autobus odjel z ulice někam na parkoviště, a tak jsem neměla ani fotoaparát, ani láhev s pitím, ani čepici na hlavu. Takže z Náměstí Matky Terezy, na němž se nacházejí hlavní vládní, ministerské a kulturní budovy, i z pravoslavného chrámu, připomínajícího právě slavnou Matku Terezu, nemám vůbec nic. A to ani nemluvím o tom, jakou jsem měla žízeň a pražilo mi na hlavu. Můžu jen doufat, že mi někdo pošle podle slibu některé své snímky.
Berat a Onufri
Město Berat pochází ještě z doby před naším letopočtem a je to památka UNESCO. Kromě symbiózy křesťanských a muslimských čtvrtí má ještě jednu raritu, která se skrývá v pevnosti nad městem. Je to muzeum, v němž jsou k vidění ikony středověkého malíře Onufriho. Ten jako první začal malovat Ježíška po pravé straně Panny Marie. Navíc vytvořil do té doby nezvyklý odstín červené barvy, kterou později nedokázal napodobit žádný ze světových malířů. Mezinárodně byla před několika lety označena jako "Onufriho červená" a spekuluje se, že do ní přimíchal něco z granátových jablek.
V muzeu jsou rovněž uloženy dva ze sedmi nejstarších (6. a 9. století) dochovaných křesťanských kodexů na světě. Byly nalezeny ve zdejším kostele. V muzeu jsme se setkali výjimečně s turistickou výpravou z ciziny. Byli to uměnímilovní Francouzi. V muzeu se však bohužel nesmělo fotografovat, a to ani bez blesku.
Durrës, vykopávky a "palírna"
Do centra města Durrës (Drač) se od nás dalo dojít i pěšky, pokud někteří zvolili autobus, bylo jednotné jízdné 30 leků ( 1 euro je asi 139 leků). V Drači jsem sice byla pěšky sama, ale jeli jsme tam i autobusem na exkurzi poslední den před odletem. Uprostřed města se pracuje na odkrytí antického amfiteátru. Na jeho existenci pod vrstvou zeminy se přišlo náhodou, když tam někdo při stavbě obytného domu začal kopat. Nyní je odkryta už asi polovina, aby se mohly odkrývací práce dokončit, je nutno zbořit dva velké domy stojící uprostřed areálu. Děje se tak pod ochrannými sítěmi, stejně jako při stavbě nebo rekonstrukci domu. U naleziště jsme potkali druhou a poslední cizineckou výpravu, a to Japonce.
Na okraji města je závod na výrobu albánského koňaku Skënderbeu (pojmenován po národním hrdinovi). Původně šlo o podnik dvou rodin - italské a albánské, založený v roce 1929. Albánský koňak byl vývozním artiklem i do Československa (vedle přírodního asfaltu a ovoce a zeleniny). Nyní se vyváží nejvíc do Itálie, Belgie a do pobaltských států. V závodě nejsou zvyklí na žádné návštěvy turistických skupin. Přesto nám umožnili krátkou prohlídku a přichystali malou ochutnávku s možností následného nákupu koňaku nebo vína. Myslím, že neodolal takřka nikdo.
Národní park Llogara, Skadarské jezero a moje absence
Do národního parku s turisticky poněkud obtížným výstupem na nejvyšší horu Athanas, měřící 1450 metrů, se přihlásilo jen málo fyzicky zdatných jedinců. Já jsem mezi nimi nebyla. Bylo čeho litovat, jelikož je tam možno nalézt různé zkameněliny a hlavně trilobity. Mě však odradila dlouhá pěší túra a stoupání za poledního slunce.
O to víc jsem se těšila na město Skadar a Skadarské jezero. Cestu mi však znemožnily náhlé zažívací potíže. Nemohla jsem riskovat, proto jsem se odhlásila a místo mě jela s radostí jiná paní. Uvažuji, že se snad kvůli tomu vydám do Albánie příští rok znovu.
Nakonec jedna perlička
Když jsme jeli na výlet, vyjížděli jsme od našeho hotelu a stavěli se pro turisty z druhého hotelu, kterých bylo minimálně. Protože jsem jela sama, bylo vedle mě ještě volno, a tak si ke mně přisedla paní, jejíž manžel našel místo jinde. V průběhu dne, když jsme znovu nasedli do autobusu, mi moje sousedka náhle řekla, že jí velice připomínám spolužačku ze střední školy. Pak uvedla mé jméno.
Byla to má spolužačka Dana, původně z Bechyně, z někdejší skupinky tří dívek - uměleckých gymnastek, které k nám dojížděly do Týna. Neviděly jsme se mnoho let, protože Dana na srazy nechodí. Dnes sice už zdaleka nepřipomíná gymnastku, ale zůstal jí příjemný úsměv a milá povaha. Ze setkání jsem měla opravdu radost, taková náhoda se skutečně jen tak nestane.
Závěr
Mám-li závěrem hodnotit, proč zrovna do Albánie, myslím, že nějaké důvody se přece jen najdou (podotýkám, že podle The New York Times prý byla Albánie na 4. pozici z 52 míst, která bychom měli navštívit, a to především kvůli antické historii a panenské přírodě):
- Cena mimosezónního zájezdu (v mém případě i včetně příplatku za jednolůžkový pokoj) byla pod 15 tisíc Kč
- Let trval jen 1 hodinu 40 minut
- Hotel byl vzdálen asi 40 minut jízdy z letiště Tirana
- Hotel byl čtyřhvězdičkový, skutečně na odpovídající úrovni, a to ubytování i stravování, měl vlastní pláž, lehátka a slunečníky zdarma
- Pláž byla písečná, s velmi pozvolným přístupem do vody a klidným mořem
- Mohli jsme si přikoupit celodenní nebo půldenní výlety do velmi atraktivních destinací
- Pro nás, české turisty, tam nebylo draho
- Nebyl tam dosud agresivní cestovní ruch, hlavně západních turistů
- Lidé k nám přistupovali vlídně, někteří i se zájmem o naši zemi
Mé sympatie má Albánie i díky tomu, že se její představitelé v srpnu 1968 postavili proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do naší země.
Přeji Albánii do budoucna hodně úspěchů se začleněním do Evropy, zároveň však i zachování vlastní identity. A to už je opravdu všechno.
