Obdržela jsem od Okresní správy sociálního zabezpečení upomínku na menší částku dluhu, který mi vznikl na zálohách sociálního zabezpečení. Okamžitě jsem dlužnou částku uhradila. Jsem slušný člověk a svoje povinnosti si plním.
Přibližně za měsíc mi přišla další upomínka. Sice na jinou částku, ale já jsem přece už dluh zaplatila?!
I vydala jsem se vysvětlit tuto skutečnost pracovníku OSSZ a prokázat ji bankovním výpisem. Zbytečně.
"Ano, tu platbu tu máme," sdělil mi pracovník OSSZ. "Ale milá paní, nezáleží na tom, co vy si myslíte, že platíte, záleží na tom, kam my to umístíme."
Blik! Okamžitě jsem to pochopila. Filozofie státní správy. Stát není správcem mých plateb, ale vlastníkem! Jen na něm záleží, jak s mými platbami naloží.
Část mé platby skončila jako úhrada penále vzniklého dluhu, bylo to správně v souladu s příslušným zákonem, který takový postup nařizuje. Že jsem se o vzniklém penále dozvěděla, až když mi bylo strženo z mé úhrady, je jiná věc, stát nemá podle téhož zákona povinnost mě informovat. Vše jsem uvedla do pořádku a státu už nic nedlužím.
Přesto mám takový neodbytný pocit, že stát dluží něco mně. Přinejmenším vysvětlení, kam umístil mé daně, které jsem si myslela, že 40 let a dosud platím, abych měla slušný důchod, aby bylo na ulicích bezpečno, na kvalitní lékařskou péči, kvalitní školství, kvalitní servis, armádu, a vůbec na vytvoření zázemí pro případ, kdy už nebudu moci se sama o sebe postarat.
Kam je stát umístil, když nikde nejsou? Všude prý peníze chybí. Minus. Neměla bych vypočítat penále?
