Můj byt už dlouho a moc potřeboval novou malbu, ta poslední byla asi před deseti lety. Na stropě jsem měl hnědé dešťové skvrny, stěny byly mým kouřením zahnědlé. Najít malíře pokojů nebylo snadné, ze známosti už to nejde, musí se dnes na vyhledávání řemeslníka použít internet. Nabízel se mi z našeho domu Rom zvaný Antonio Banderas, chtěl klíče od mého bytu, maloval by to se synem dva dny, ale neměl licenci a fakturu by mi nemohl orazítkovat! To by mi domácí Fajzatl neproplatil deštěm promočený strop. První profesionální malíř, ten levnější, měl čas až po pár měsících. Druhý, mnou vybraný, byl ochotnější, ale o tři tisíce dražší.
Vytelefonoval jsem s ním a míru a stupeň poškození malby a za chvilku přišel sám Velkovykořisťovatel, majitel malířské firmy (dnes se tomu říká podnikatel). Vzal mi míry bytu laserem, zavzdychal nad zaneřáděním staré malby a navrhl mi vysokou cenu. Souhlasil jsem. Přislíbil dva malíře už na pondělek.
V pondělí v osm ráno opravdu přišli dva „salonní mistři“ vyššího věku. Byli ze vsí Středočeského kraje. Jmenovali se Milouš a Bohouš. Když uviděli hrůzu práci, která je čeká, vykřikl Milouš „Já se z toho po...!" Bohouš mu bystře odpověděl: „Já se z toho vo...!“ Takto se zpracovával zákazník ještě za minulého režimu, pak jim nakonec dal větší úplatek.
Ukázal jsem jim jako za starých časů, že pro ně mám pivo a buřty. Teď jsou už ale řemeslníci pivo nepijí a jídlo nepřijímají. Tak jsem to jejich pivo pil sám a jejich buřty měl k večeři.
Pustili se do práce a začali vynášet na mou terasu nábytek a obrazy. Terasu si oblíbila cizí kočka a začala mi na ni každou noc kadit. Pečlivě jsme rozmístili nábytek mezi kočičí lejna. Když jsme vše pečlivě vynesli a mezi lejna citlivě rozmístili, začalo pršet. Tak jsme to všechno zase nanosili nazpátky do bytu.
Pak se konečně začalo penetrovat válečkem disperzí (škrábání staré malby se dnes už nedělá). Po úplném zaschnutí prý bude zeď dýchat a bude prodyšná. Byl to lesklý a lepkavý nátěr. Bude prý tvrdnout deset hodin!
V bytě nastalo ticho, ozývalo se jen mlaskání válečku s disperzí po zdi. Milouš si na společné chodbě sedl a četl noviny. Pracoval a pohyboval se jenom Bohouš. Kolem něj poletovali moji mouční moli, komáři a vosy z terasy. Hotovi byli už v poledne a odešli s tím, že Bohouš přijde zítra, už v šest ráno! Nechtěl jsem té pro mě noční době ani uvěřit!
Večer jsem ulehl do výparů penetrace a pro jistotu nechal otevřena některá vnitřní větrání. (Dříve jsem utrpěl otravu po latexových výparech).
Následující den mi budík zazvonil v 5.45. Byla ještě tma, rozsvítil jsem a čekal na Bohouše. Úderem šesté na mě skutečně zvonil. Vpustil jsem ho do bytu a on hned šel na můj záchod, který jsem nutně potřeboval.
Pak začal malovat. Při konečném malování válečkem mu z pusy na podlahu kapaly sliny. Patlal tu finální malbu až do 22. hodiny noční. Nakonec mi pomohl do bytu natahat věci z terasy.
Při schnutí nátěru jsme spolu na terase pokuřovali. Rozpovídal se. Prý má plat 12 000 korun měsíčně, za mou malbu pobere osm korun za jeden čtvereční metr. Snil o předčasném důchodu.
Bohouš byl čerstvě odříznutý oběšenec. Děti mu v jeho domě zanechali postiženého potomka a utekli. Nechali mu ho na krku. Zmáhalo ho to tak, že se raději oběsil. Jenom náhodou ho včas odřízl soused.
Následující den si pro peníze přišel sám Velkovykořisťovatel. Chtěl za vymalování celých 11 000 korun. Dal jsem mu je rád, byla to opravdová dřina.
Netušil jsem, že úklid po malování se musí provádět dalších pět dnů. Když jsem dopoklidil byt, špinavý jsem byl už jenom já! Jenže objednat si na úklid po malířích je dražší, než samotné vymalování!
Teď už mě čeká jenom koupě nového koberce a lustru. To už ale nebude taková raubírna.
Zamýšlel jsem se nad trvanlivostí a odolnosti stěnové malby v porovnání s mými kuřáckými plícemi. Zatímco malířská malba vydržela kouř jenom 10 let, mé plíce úspěšně odolávají dýmu let 50!
Doufám, že to bylo poslední malování bytu v mém životě. Už bych to nechtěl nikdy opakovat!
