Nebylo těžké být sám, když jsem věděl, že nejsem sám. Všechno, co mne obklopovalo, totiž ke mně ve dne v noci promlouvalo. Vzduch, světlo, barvy, vůně, rostliny, stromy, kameny, voda, zvířata, všechno mne nepřetržitě oslovovalo, a já se učil naslouchat. A taky mluvit novou řečí. Řečí vzduchu, světla, barev, vůní, rostlin, stromů, kamenů, vody, zvířat. Není to řeč založená na významu slov. Je to řeč emocionálních obrazů beze slov. Ale protože jsem chtěl později sdělit i jiným lidem, co jsem prožil, snažil jsem se pro emocionální obrazy nalézt slova. To je docela těžké, protože těch emocí je mnoho, a vhodných slov málo.
Třeba jsem si chtěl zapsat do deníku, jak ke mně brzy ráno promlouval pralesovitý porost květnatých bučin. Hledal jsem přirovnání, které by přesně vyjádřilo, jak emotivně na mě působilo mlžné světlo proklouzávající mezi kmeny buků, smrků, jedlí, javorů a jilmů, jak se ze stínů noci probouzely mechorosty a lišejníky, jak se pod klenbou oblohy rozezníval chór hlasů ptačích obyvatel lesa.
Myslel jsem si, že pro vyjádření těchto dojmů budou stačit slova jako úžasné, dechberoucí, vznešené, podivuhodné, podmanivé, okouzlující, čarovné, fascinující, divotvorné, zázračné, mimořádné, ojedinělé, prazvláštní, jímavé, imaginární, hýřivé, velebné, nepřekonatelné. Ale i kdybych si vzpomněl na dvakrát tolik přívlastků, ani jeden z nich nevyjádří to, co jsem ve skutečnosti prožíval. Tuhle bezmoc při snaze sdělit nesdělitelné jsem při prozkoumávání okolí prožíval mnohokrát.
Novohradské hory jsou krásný kout nedotčené přírody s hustými lesy plnými skal, potoků a přirozených mýtin. Krajina je lehce zvlněná, sem tam kaplička po bývalé osadě, křížek u cesty, osamělý strom. Železná opona, která tudy probíhala, měla aspoň jeden blahodárný vliv - zanechala tu prostředí téměř nedotčené civilizací. Byl jsem si vědom, že nyní jsem tady reprezentantem civilizace já, a tak jsem se snažil nezanechat po sobě v trávě ani kousíček papírku. Netrhal jsem rostliny, nekopal do kamenů, dával jsem pozor, kam šlapu a téměř jsem nedýchal, abych tak průzračně ostrý vzduch neotupil.
Byl podzim a barvy si uspořádaly svou soutěžní olympiádu. Kdo zářivěji, kdo hýřivěji, kdo rozmařileji, kdo marnotratněji. Vyhrál samozřejmě každý strom, každý keř, každý list i každý stonek trávy. Vnímal jsem tuhle divukrásnou proměnu stejnýma očima jako před rokem, a přesto úplně jinak. A to díky Marušce, ženě se schopností vnímat energetické otisky živých i neživých objektů.
Po sedmi dnech pobytu u nich v maringotce mi řekla, že moje aurické pole se zlepšilo a zesílilo. V den, kdy mě našli a donesli k nim, byla prý energie mého aurického pole slabá, skoro jako u neživých předmětů.
„Měl jsi, Lubomíre, auru starého kredence,“ pověděla vážně. „Ale už druhý den ráno bylo kolem tebe energetické pole novější židle.“
Zasmál jsem se a ona také. „Zní to legračně,“ řekla, „ale je to tak. Vyzařoval jsi energii ještě neošoupané židle. Ale třetí den se už tvoje aura přehoupla mezi živé předměty. Byla silná asi jako aura jablka.“
„Jako jablka?“ podivil jsem se. „To mi připadá spíš hodně málo.“
„Mýlíš se,“ usmála se. „S aurickou energií to není tak, že čím větší objekt, tím silnější aura. Kdepak. Včela má silnější auru než třeba pes. A to i ten nejprťavější pes je určitě stonásobně větší nežli včela. Ono je to tak, že energetický otisk, který zanechávají živí tvorové, je obrazem jejich životního programu. Včela má svůj životní program kratší než pes, ale zato mnohem dynamičtější. Vím, že ti to připadá divné a trochu si myslíš, že si vymýšlím. Ale já tě nechci, Lubomíre, přesvědčovat o tom, že mám pravdu. Musíš na to přijít sám. Nechceš se o to pokusit? Každý má schopnost vnímat energii, kterou předměty nebo lidé vyzařují, jen je u někoho silně vyvinutá a u jiného vůbec nevyvinutá. A ty, jak se mi zdá, na tom s vnímáním aurických polí nejsi zas až tak špatně.“
A tak jsem se pustil do učení, jak vnímat a rozpoznávat energetické otisky živých i neživých objektů.
Začali jsem se stromy. To se zdálo Marušce jako nejpřirozenější. Vodila mě lesem a povídala tak nenuceně, že jsem si ani neuvědomil, jak mě učí a zasvěcuje. U některých stromů jsme se zastavili a Maruška vyprávěla jejich příběhy. Předtím často objala kmen stromu a pobídla mě, abych to udělal také.
„Objímat stromy je poslední dobou hodně módní,“ podotkla, „ale většina lidí si neuvědomuje, že ne každý strom je z hlediska aurické energie bezpečný. Kdybys chtěl obejmout třeba krásně zbarvený kmen tisu červeného, tvé aurické pole zasáhne silně negativní pole stromu. Celý strom je totiž prudce jedovatý. I pouhé pohlazení kůry není bezpečné a člověk by si měl po tom hned umýt ruce. Ale jinak je to obdivuhodný strom se silnou energií životnosti. Jen není, bohužel, moc přátelská. Ve středověku byl symbolem smrti a smutku a kdo pod ním usnul, už se neprobudil. Takže, Lubomíre, neusínej pod tisem. A řeknu ti k němu takovou strašidelně vypadající pověru. V lidové tradici byl tis považován za strom regenerace, protože rychle obrůstá, a byl proto vysazován na hřbitovech, aby jeho kořeny dosáhly až k ústům nebožtíků a napájely je životem. Taky se v léčitelství používal jako prostředek proti hadímu uštknutí a k vyvolávání potratu, což ovšem mělo většinou tragické následky, protože obsahuje alkaloid taxin, který působí jako srdeční jed. Je smrtelně nebezpečný i pro zvěř, ale ne pro ptáky. Jeho krásné, červené míšky s jedovatými semeny jim neškodí. Lidé si z jeho hustého a pružného dřeva vyráběli trvanlivý nábytek, protože ho jed chránil před dřevokaznými škůdci. Já bych však v posteli z tisu nikdy nespala. Takže, Lubomíre, na auru tisu pozor. Tady na něj však nenarazíš. Možná dál, až v Ktíšských horách. Je vzácný a dokonce chráněný. Tady jsi ovlivněn především aurickou energií buků. A ta je silná a příznivá.“
Přistoupila k nejbližšímu vzrostlému buku, položila na jeho kmen ruku a vyzvala mě, abych udělal to samé. „Nejsou to žádné čáry,“ řekla mi. „Nejdříve se musíš vcítit do stromu a naladit se na jeho vibrace. Máš-li aspoň trochu vnitřní představivosti - a tuším, že máš - představ si sebe uvnitř tohoto stromu, ale ne tak, že bys byl uvězněn v kmeni. Představ si, že tě obklopuje bílé světlo, které ti pomáhá volně procházet dřevem od kořene až po nejvyšší větvičku. Všimni si na začátku svých myšlenek a budou-li tě blokovat, budou-li skeptické nebo nedůvěřivé k tomu, o co se snažíš, jemně jim dovol, aby opustily tvou mysl. Nepřikazuj jim nebo nenuť nějakým vnitřním rozkazem, aby zmizely. Prostě jen klidně požádej, aby opustily tvou mysl a poděkuj jim. Tím získáš vládu nad svým emočním polem, které tě obklopuje. Nahraď pak tyto dotěrné kritické myšlenky představou toho, co děláš a uvěř tomu. Ta důvěra je důležitá. Zhluboka dýchej a při každém výdechu vědomě uvolňuj energii negace, kterou v nějaké míře máš v sobě a posílej ji skrz kmen stromu do vesmíru s prosbou, aby ji přeměnil v pozitivní energii. Požádej vesmír, aby tvou auru očistil aurou tohoto stromu. Bílé světlo, které tě obklopuje, je stále silnější a s každým výdechem se stává větší součástí tvé aury.“
Zkoušel jsem dělat to, co mi Maruška radila. I když tvrdila, že je to jednoduché, nešlo mi to a dotěrné pochybovačné myšlenky nechtěly z mé mysli odejít bez boje.
„Je důležité naučit se myšlenky převést do obrazů,“ odpověděla mi na mou námitku, že se mi nedaří v sobě vytvořit ten správný pocit prostupující lehkosti. „Tomu se říká vizualizace. Vidět to, na co myslíš a věřit tomu, co tímhle vnitřním zrakem vidíš. Na svůj úmysl se musíš soustředit, bez toho to dobře nepůjde. A postupuj tak, jak to běžně děláš v životě. Nejdřív máš nějaký úmysl, třeba chceš vyndat knihu z knihovny. Z toho úmyslu vyvstane myšlenka, že půjdeš ke knihovně a sáhneš tam a tam. Tuhle myšlenku vidíš, vidíš sebe, jak jdeš ke knihovně ještě dřív, než to uděláš. Teprve potom svůj úmysl přeměníš ve skutečnou chůzi ke knihovně. Ale předtím to byla právě ta vizualizace, o kterou se nyní snažíš. A jako máš víru ve svou schopnost jít ke knihovně a vyndat z ní knihu, musíš mít stejnou víru ve svou schopnost obklopit se bílým světlem a naladit se na auru tohoto stromu. Měj víru v sebe samotného, za všech okolností. Když budeš myslet pozitivně, projeví se to na tvém aurickém poli. Tvá aura se rozzáří nádhernými barvami, nabije se pozitivní energií a pozitivní energii aury stromu přitáhne k sobě. To je zákon přitažlivosti. Zákon celého vesmíru.“
Věci, které mi říkala, nebyly pro mě nové. O pozitivním myšlení mluví už každý, o vizualizaci se napsaly stohy knih a o auře nejméně dva stohy. Ale zatím jsem spíš potkával lidi, kteří všechno tohle měli krásně načteno, ale nikoliv prožito. Moje zakořeněná nedůvěra k těmto knižně moudrým osobám se nechtěně přenášela i na Marušku, ale čím víc jsem s ní trávil času, tím víc jsem cítil, že jsem se stkal s hluboce opravdovou ženou. Když mi říkala jsi spolutvůrce vlastního osudu a máš schopnost dosáhnout čehokoliv, věřil jsem jí.
Ve vnímání aurického pole stromů jsem se postupně zlepšoval. Možná to bylo i tím, že mi vyprávěla o stromech jinak, zábavně a napínavě. Vyprávěla příběhy stromů. Příběhy z lidových pověstí nebo příběhy, které slyšela od lidí svázaných svým osudem s lesem, jako třeba lesních dělníků. Když jsem se stále jen dotýkal kmenů buků, o kterých mi tvrdila, že vyzařují pro člověka jednu z nejpříznivějších aurických energií, zcela vážně poznamenala: „Vypadá to, že tě buky přitahují. Ale dávej si pozor, aby tě některý z nich nesežral!“
Zarazil jsem se a udiveně jsem na ni pohlédl. Když viděla můj nechápavý, vystrašený výraz, rozesmála se.
„Teď jsem tě ale vylekala, že?“ škádlivě poznamenala. „No, ber to jako vtip, i když až tak moc si zase nevymýšlím. Tady na Šumavě, zejména v okolí Bukovce, se vypravují strašidelné pověsti o bucích, které požírají dřevorubce. Jednu pověst ti povím. Stalo se, že několik dřevařů se rozhodlo pokácet v lese jeden krásně vzrostlý buk, který už jim dávno padl do oka. V hospodě se tedy posilnili nějakou tou skleničkou pálenky a odešli do lesa. Vyhledali statný buk a zaťali do jeho kmene sekeru. Ale sekera se od stromu odrazila jak hozený míček od zdi. Zkusili pilu, ale pile se vylámaly zuby a zlomil list. To budou nějaké pekelné, nečisté čáry, řekli si dřevorubci. Nelenili a doběhli pro faráře, aby strom pokropil svěcenou vodou. Stalo se a ejhle, dřevařská sekera se bez potíží zasekla do kmene a pila své zuby hladce zabořila. Jenomže buk se neskácel, ale rozštípnul od koruny až dolů. Co se dalo dělat, do rozštěpu musel někdo vlézt a uříznout zbytek. Jakmile jeden dřevař do rozkaceného kmene vlezl, stala se strašlivá věc. Buk se zavřel. Sklapl obě půlky kmene jako sklapne čelisti krokodýl, když uloví kořist. Kmen byl opět celý, jako kdyby nikdy nepraskl. Vyděšení dřevaři, ještě než se rozutekli, uviděli, jak z místa, kde se před chvíli nacházel jejich kamarád, vytéká krev. Stékala po hladkém kmeni buku a vsakovala se do kořenů... Tak i takové buky tu máme, Lubomíre. Takže opatrně u nich!“
Musím se přiznat, že jsem opravdu ruku z kmene buku, který jsem při Maruščině povídání hladil, vystrašeně sundal. Maruška se smála a neskrývala radost, že mě takhle vylekala. Zasmáli jsme se nakonec oba a ona, aby mne uklidnila, přistoupila ke stromu a láskyplně ho objala. Udělal jsem to samé, ale přece jen jsem opatrně mrknul ke kořenům buku, jestli tam nejsou kapky zaschlé krve...
Vyprávěla mi pak o dalších stromech a já se zájmem naslouchal. Dozvěděl jsem se, že habr, jenž má pevné, nezdolné dřevo, posiluje auru věrné lásky. Vyvěrá-li vedle habru studánka, potom když se z ní napijí milenci nebo manželé, jejich láska přetrvá věky a nic ji už nerozdělí.
Jilm zase plní přání. Čím starší jilm, tím silnější aurické pole kladně ovlivňující energii lidských přání. Podle lidových pověstí se ovšem přání toho, kdo jilm obejme a poprosí, splní jen proto, že ve stromu žije vstřícná světlovlasá víla, která má plnění přání jaksi v popisu práce. Ale nevyjde vstříc každému. Jakmile rozpozná v auře člověka energii chamtivosti, lakoty a egoismu, může jilm objímat od rána do večera, a přesto se jeho přání nesplní. Aby se tak stalo, musí prostě víc myslet na druhé než na sebe.
I v olši žije stromová víla. Ta má však vlasy v barvě olšového dřeva, tedy spíš zrzavé, a v popisu práce má nekalé čarování.
„Olši jen pohlaď,“ varovala mě s úsměvem Maruška, „ale neobjímej, aby tě ta zrzka nesvedla na scestí. Pokud ji však nějak dokážeš obměkčit, tak ti může pomoct od revmatismu. Natrhej si tolik listí, aby ti pokrylo postel, a pak na listech několik nocí spi. Brzy budeš vesele poskakovat jako srnec a po revmatické bolesti ani památka. Aurické pole příznivé pro zdraví má i vrba. Však se k ní chodí pro útěchu, nebo si vyléčit rýmu. Možná se v duchu směješ, ale vrba roste u vody a má v sobě hodně látek, které ji pomáhají vlhké prostředí snášet. Má obranné mechanismy. Aura vrbové kůry spolu s antiseptickými látkami pomáhá od silné horečky. Tady v lese vrbu samozřejmě nenajdeš, ale narazíš na jeřáb ptačí. Na ten tě upozorním. Ty krásně oranžově zbarvené malvičky, jeřabinky, jsou zasyrova jedovaté, tak je neochutnávej. Ale jakmile se usuší, jejich aurické pole se zcela změní a jsou velmi příznivé pro činnost střev a močových cest.
A pokud by ses třeba odřel nebo měl nějakou špatně se hojící ránu na kůži, vyhledej jasan ztepilý. Ten tu také roste. Objímej ho a prolni auru svých nemocných míst s aurou stromu. Výsledky jsou zajímavé. Aurickou energii povzbudivou pro oči má zase javor. Budou-li tě pálit, vyhledej javor. A až si je vyléčíš a budeš si chtít odpočinout, prospi se pod lískovým keřem. Zdají se pod ním prorocké sny.
A když nebudeš chtít věštit, ale jen mít běžné, ale krásné sny, potom vyhledej královnu všech stromů, lípu. Lipové dřevo má ze všech u nás rostoucích stromů nejpozitivněji naladěnou aurickou energii. Z lipového dřeva se vyráběly kolébky pro novorozeňata, aby dítě bylo hned od začátku obklopeno přírodní aurou lásky. A touhle energií laskavé lípy býval člověk obklopen i na konci života, protože se z lipového dřeva vyráběly rakve. Lípy se vysazovaly do kruhu, protože se tak umocnila jejich pozitivní aurická energie. Nejúčinnější počet byl dvanáct lip ve velkém kruhu. Bohužel se na to už dnes zapomnělo a takových míst moc nenajdeš. Když mezi lípy postavené do kruhu člověk vkročí, rychle si obnoví svou auru, poškozenou třeba smutkem nebo nějakou bolestí a navrátí se mu blažený pocit vyrovnání. Lípy by se měly vždycky sázet do kruhu. Ale i když na svých cestách potkáš osamocenou lípu, neváhej a jdi k ní, obejmi ji a chvíli si pod ní odpočiň. Tvoje aura se bude omlazovat.“
Více na: www.knihyodlubomira.cz
