Bohouš Obrtlík je kronikář každým coulem. V mládí byl ovlivněn časopisy Junák a Vpřed. Časopisy mu půjčoval kamarád, jehož o pět let starší brácha je stihl ještě odebírat. Bohouš stačil akorát zakoupit jedno číslo Vpředu z roku 1950, již normalizovaného. Dostaly se mu ale do rukou obě knihy Jaroslava Foglara o Stínadlech. A právě Vontská kronika se stala základem jeho celoživotního kronikářského zaujetí.
Bohouš zapisoval všechno. Nejen zaznamenával, ale zápisky beletrizoval, takže když auto přejelo potulného psa, napsal o této události čtivou reportáž. Vydával dokonce třídní časopis.
Jak šel život, byl Bohouš zvolen do fotbalového výboru. Stal se tak dobrovolně oddílovým kronikářem. Umanul si, že jeho zápisky sice budou obsahovat hodnocení zápasů, ale v žádném případě to nesmí být Zpráva o činnosti. Daná fakta přizdobil postřehy a vyšperkoval vtipnými glosami.
Netrvalo dlouho a bedlivě a čtivě vedené Fotbalové kroniky si všimli pánové z Obecního zastupitelstva. Byl ustanoven oficiálním kronikářem obce. A nebyl by to Bohouš, aby se nesnažil psát kroniku čtivě. Bohužel byl vázán jistými předpisy. V kronice musela být zaznamenávána úmrtí, narozeni, významné události, počasí. Kronikáři také předsedové jednotlivých spolků předávali Zprávy o činnosti. Na některé výroční schůze místních spolků býval zván.
Bohouš přišel za nějaký čas k poznání, že jeho zápisky v obecní kronice nikdo nečte. Roční zápis museli totiž parafovat Předseda MNV a tajemník. Opatřili jej kulatým razítkem a odeslali do muzea v Okresním městě. Teprve pak byl kronikář finančně odměněn.
Zatímco psát pravdu do fotbalové kroniky nebyl problém, umístit totéž do oficiální kroniky obecní, zejména za totality by se nemuselo vyplatit. A Bohouš se rozhodl. "Budu psát pravdu za všech okolností. Stejně to nikdo nečte ani v tom muzeu. Hodnocení byla každým rokem úplně stejná!"
Bohouš totiž praktikoval článek Skautského zákona: Skaut je pravdomluvný! Nedošlo mu, že kronikář pravdomluvný být nemůže podle hesla Koho chleba jíš, toho píseň zpívej! Nikdo nemohl chtít po středověkém kronikáři popsat prostý fakt, že panovník se po probdělé bouřlivé noci a pitce uchýlil do kaple kde vyspával a na modlení mu jaksi nezbyl čas. Nicméně Bohouš psal po celou dobu totality do kroniky pravdu!
Vítězný listopad mu však vrazil hanebně dýku do zad. Najednou se začaly dít věci. Kronikář napsal, že zasazení Stromu republiky na návsi se zúčastnilo všech pět členů místní buňky Československé strany socialistické, že dvacet sedm lidovců s průměrným věkem sedmdesát let se tlačí k moci a že místní hasičský sbor přešel plynule z Prvomájového průvodu do průvodu o Božím těle. Pravdivé zápisy byly přečteny a pravdomluvný kronikář odejit.
Zůstal jenom kronikářem fotbalovým. A právě zde se mu vymstila jeho pravdomluvnost a musel zaplatit daň z kronikářské cti. U stolu jeho dlouholeté společnosti se rozpoutala diskuse na téma Vznik B mužstva místních fotbalistů. A tu se kronikáři vyjevila černobílá fotografie z roku 1980. Toto datum pak prohlásil jako směrodatné. "To není pravda, bylo to roku 1979, vsaď se!" To vykřikl tlouštík Milan, bývalý fotbalista. Slovo dalo slovo. Sázka o tisícovku byla právoplatně uzavřena za přítomnost svědků.
Až večer doma se Bohoušovi vyjevila smutná pravda. Zjistil, že prohrál. Fotografie byla totiž z jara, takže mužstvo muselo být založeno na podzim minulého roku!
Od této chvíle bojoval kronikář vnitřní souboj se svým svědomím. Má kroniku ukrývat, má se snažit zahnat sázku do kouta a posléze do vytracena?
Zvítězilo to lepší já. Bohouš v sobotu uchopil kroniku do podpaždí. Zápis potvrdil jeho prohru. Pak obřadně vytáhl tisícovku a položil na tu kroniku. Zvítězila kronikářská čest.
Celá záležitost měla ještě dohru. Vítěz Milan vyhlásil novou měnu. Tisíc korun se změnilo na tisíc obrtlíků! Kamarádka Jiřka se stala správcovou oné části a čas od času jimi platila útratu celého spolku.
A kronikář Bohouš, aby utlumil svůj žal nad ztrátou hotovosti prohlásil: "Přece jsem neprodal kronikářskou čest za nějakou mrzkou tisícikorunu!"
