Prošly jsme těžším obdobím života od poslední módní přehlídky ve vile Pellé, uzavřely jsme se do sebe a upřímně řečeno jsme ani neměly chuť otevřít i60. Až módní přehlídka v Plzni nás vyburcovala z letargie, a tak to byl vlastně návrat k vám všem.
Jelikož moje sestra vylíčila celou přehlídku přede mnou, chtěla bych se s vámi i já podělit o své zážitky z Plzně, ovšem z jiného úhlu. Požádaly jsme Danielu, zda bychom se mohly zúčastnit přehlídky právě v Plzni, neboť k tomuto městu máme obě se sestrou Ingrid citový vztah. Narodily jsme se zde a celé maminčino příbuzenstvo odtud pochází. Pojaly jsme tedy den 17.11. jako den návratu do dětství.
Vyjely jsme brzy ráno po 5h. z naší vesnice, abychom s dvojím přestupem vlakem dojely k 8. hodině ranní. Navštívily jsme hrob milované sousedky, která nás v dětství přijala za své a byla vlastně prvním člověkem, který nám ukázal nezištnou lásku. Brouzdaly jsme ulicemi centra, uličkami našeho dětství a srdce nás bolelo. Plzeň se za ta léta, co jsme zde nebyly, mnoho změnila. Domy dostaly nový lesk, náměstí, pyšnící se směsicí slohů, se tkví v celé kráse. Těšily jsme se krásou opravených domů. I ten náš, kde jsme bydlely, byl k nepoznání.
Přehlídka nás velmi těšila, bylo to povznášející a jako balzám působil na duši potlesk a úsměvy přihlížejících. Ani nám nevadilo, že nás čeká dlouhá cesta domů vlakem. Vyjely jsme z hlavního nádraží po deváté hodině večer. Po půl desáté následoval přestup ve Zdicích. Čekání na vlak na vylidněném nádraží jsme si krátily čtením článků na i60. Po půl jedenácté večer nás měl čekat přítel, aby nás odvezl autem posledních 25 km do naší vesnice. Ovšem on měl poruchu auta a nepřijel. Ani nezavolal a šel si lehnout. A tak jsme se před jedenáctou ocitly na Příbramském nádraží a čekala nás cesta dlouhá 25 km.
Sestra rozhodla, že podraz musíme rozchodit. Vyšly jsme po jedenácté hodině do noci, auta nejezdila, šly jsme silnicí a vzpomínaly na celý den. Myšlenky se v hlavě honily jedna přes druhou, vítr se do nás s vervou opíral, chvílemi mrholilo a blýskalo se. V půl druhé v noci jsme došly do Milína, což je tak do půl cesty a odpočinuly si na chvíli v otevřené čekárně. Pokuřovaly jsme a pozorovaly poslední rozsvěcená okna v domcích. A pokračovaly dál.
Po druhé hodině v noci začaly jezdit tiráci a my musely dávat pozor, aby nás nesmetly. Uskakovaly jsme do příkopu. V jednu chvíli jsme musely přelézt mantinely. Inka křičela, já nemám tak dlouhé nohy, já to nepřelezu. Tak si lehni na břicho a pak přehoupni nohy. Další pochod po bílém pruhu. Hvězdné nebe nad námi. Šlapaly jsme dál silnící, jedna za druhou jak husy. "Jsi za mnou? Jo, já ti řeknu, až se ztratím."
Zvedal se čím dál silnější vítr, že jsem se bála o sestru. Viděla jsem, jak ji vítr hází doprostřed vozovky. Zvrkla jsem si nohu, strašně mně bolela a přidala se bolest v kříži. V jednu chvíli jsem šlápla na přejetou kočku tak nešťastně, že z ní vystříkly vnitřnosti.
Ve čtyři ráno jsme došly do vesnice a před půl pátou domů. I tento návrat byl slastný. Vidíte, milí íčkaři, kolik návratů se dá za den prožít. Jen návrat k příteli se nekonal.
Tak vás všechny zdravím, přeji hodně zdraví a pohody. Loučím se s vámi větou, která byla v bývalém režimu v dětských pořadech tak častá, až byla zprofanovaná, ale já ji myslím upřímně: Mám vás ráda. Míša!
