Katastrofa: Babička nechce hlídat!

Jsem těsně před šedesátkou a stále musím pracovat, proto hlídání našeho jediného vnoučka je problém. Rádi bychom s manželem hlídali častěji, ale jsme pracující a čas máme jen o víkendech. Naši mladí s vnoučkem jezdí každý týden k nám na vesnici, kde se náš Vojtíšek může vyřádit venku na čerstvém vzduchu. Máme zvířata - psy, koně a velkou zahradu, je radost sledovat jak malý capart se motá kolem hospodářství a snaží se pomáhat. Já samozřejmě navařím, napeču, mladí mají o víkendu plný servis, ale nevadí mi to, jsme s dědou rádi, když přijedou a stráví s námi čas. Dokonce kamarádi našich mladých jim řekli, že jsou nějaký divný, že všichni utekli z domova, aby měli od starochů klid a naši každý týden jezdí k mamince - že je to divný. Asi je důležitý vztah jaký mají mladí x staří od svého dětství až po dospěspělost. Já jsem na své děti pyšná, jsou vzdělaní, hodní, mají dobré práce, skvělé partnery a jsme vlastně více kamarádi, než typická rodina. Bohužel ještě budeme dlouho chodit do práce a tak jsme použitelní jen o víkendech.

Mám 4 vnoučata. Dlouho jsem moc nehlídala. Jenom jsme si brali jednu vnučku často na chalupu ( byla v té době jediná ) Později když jich bylo víc nebylo potřeba. Ale loni měla dcera problém v rodině a na čas se s dětmi nastěhovala k nám. A tak jsem hlídala. Pak se odstěhovala kousek od nás abych to neměla daleko. Když potřebuju volno tak si vyhovíme a je to v pohodě. Ale problém je v rodině syna. Bydlí od nás daleko a cesta k nim by byla dlouhá. ALe je tu háček. Mamka snachy je mnohem mladší, nikdy do práce nehodila. A nepohlídá, nikdy. Přesto že bydlí k mladým blízko. Jak snachu mrzí že bydlí od nás daleko protože já jsem hlídací babička a její mamka není. To má snacha ještě babičku v mém věku která bydlí naproti jejich domu a taky nehlídá. Mě moc mrzí že k nim mám daleko. Chtěla bych je mít všechny pohromadě. Aspoň by si děti spolu pohrály.

Narazila jsem na tento článek, protože tenhle problém aktuálně řešíme. Babičky to ale u nás mají ještě o level výše - nemají ani zájem o kontakt s dětmi natož o hlídání, stačí jim tak hodina s oběma dětmi za měsíc (podotýkám, že nemáme problémové děti ani vyhrocené vztahy s rodiči, nebydlíme daleko ani nemají vážná zdravotní omezení). A aby si s plnily svou povinnost "kontaktu a zájmu" tak občas jen zvednou telefon s otázkou typu" Tak co u vás? Všecko v pořádku, že? Tak pa" Jinak nám ani dětem energii dávat nechtějí a vlastně s námi nemají zájem ani sdílet čas. Pokud se k něčemu odhodlají, je z toho cítit pachuť povinnosti a aby bylo hlavně rychle odbyto a mohly si udělat čárku, že si splnily dávku kontaktu. Nadto ještě mezi řádky cítím, že od nás místy očekávájí, že ji m budeme plnit různé úkoly. Pro nás dost smutné....Snad taková ve stáří nebudu....

Hlídám ráda a jen vyjímečně odmítnu ( to když zradí zdraví), ale ještě se mi nestalo,že by mi bylo " nadiktováno hlídání". Také poděkování je samozřejmostí, takže si myslím, že je to ve vztazích v rodině a předchozí výchově.

Ráda bych ještě jeden příspěvek na toto téma vložila .. mám ve svém okolí i babičky kterým vnoučata mladí nechtějí půjčovat ....babičky jsou z toho smutné ... podotýkám ,že jsou naprosto v pořádku nejsou nemocné ani nic podobného je mě jich líto ....

Já mám pět vnoučat která občas hlídávám dvě jsou školáci 3 a 4 třída takže to je více méně pohodička .....ještě mám 4 letou vnučku a 2 letá dvojčátka to už je náročnější hlídání ,ale pohlídám ráda .Mladí vždy poprosí a vždy poděkují . O loňských prázdninách jsme všech pět měli na pronajaté chalupě a bylo to príma i když náročné . Když na mě prťata volají babí tak jsem celá naměko .

Já bych i hlídala, ale mám ještě 8 let do důchodu :(, takže mé dvě nádherné vnučky si babičky moc neužijí...

Hlídám ráda, ale celkem vyjímečně. Když trávíte cestováním za vnoučaty tam a zpět přes 3 hodiny, je to dost. Obě rodiny mladých mají každý svůj automobil a nejsou schopni mi děti dovézt, ač pro ně to celkově není ani hodina cesty.

Mám 4 vnoučata, dvě daleko. Od dcery vnuka 22 let a 4 roky. Vnuky nehlídám. Máme malý byt, ne zcela zrekonstruovaný po požáru. Mám 4 děti. Starala jsem se o ně až do 18 let. Můj manžel byl lump, na vše jsem byla sama. Nemohla jsem se dále vzdělávat, nebyl na to čas ani možnosti. Takže jsem své mládí strávila výchovou a péčí o ně a domácnost. Alespoň jsem s mladšími syny podnikala celodenní výlety do přírody. Teď se konečně věnuji sama sobě, svým zálibám a partnerovi. My důchodci máme právo na svůj život.

Mám tři dcery a sedm vnoučat a dokonce už i pravnuka. Je pravda, že už tolik síly na hlídání nemám, naštěstí nejstarší vnoučata jsou už dospělá, takže jsem hlavně hlídala pravidelně nejmladší vnučky mé nejmladší dcery. já nevím, jak kdo, ale být babičkou je přece krásné. A zvláště nejmladší vnučka se mi snad narodila pro radost. Hlídala jsem ji jednou týdně až do letošního ledna od doby, když začala lézt. Ale je to takové malé sluníčko, moje malé štěstíčko na stáří. I když se mi někdy nechce hlídat, řeknu si, že děti rychle rostou a já už je nikdy neuvidím v tom nejkrásnějším věku. Ráda vzpomínám na léta když jsem mívala doma své starší vnuky, nyní už dospělé, na prázdninách. Nevím, odmítat hlídat vnoučata, to je snad i hřích. Děti mají náročnější život, než jsme mívali my a navíc mi i pomáhají, vychovala jsem je prakticky sama a všechno, co mají, toho dosáhli vlastním snažením. Nenatahují ruce, naopak, pomohou kde mohou. Když jsem odmítala pomoc, řekla mi dcera, že jsem se starala o ně, když byli malé, tak mi to teď vrací.Když jsem namítala, že ona se teď stará o své děti, namítla, že je na tom o hodně lépe, než jsem bývala já a na to se nedalo nic namítnout. Je to potěšení, když vás malá holčička obejme a je nadšená, že je zase s babičkou