Vážení přátelé, snad mi odpustíte, když se pokusím v současné celosvětově pochmurné době i rozštěpené české společnosti přivést vás alespoň na chvíli na jiné, méně závažné myšlenky.
Zkusím to vzpomínkami na různé žertíky studentů, které jsem s nimi jakožto učitel s potěšením prožíval. A to za obou režimů. Neboť, řečeno slovy Zdeňka Svěráka: „Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, svou bezmocnost.“
Měsíc československo-sovětského přátelství, (listopad), si vyžadoval i kulturní program ve školách. Kolega architekt Jiří Braboš byl předsedou lokální buňky SČSP ve škole. Neměl to mezi pasivními kolegy snadné. Jednou vymyslel něco úplně nového, co na jiných školách zřejmě ještě nebylo: Malou společenskou maturitu pro studenty třetích ročníků. Ústředním tématem bylo: „O zemi, kde zítra znamená již včera“.
Byla to soutěž. Každá třída si delegovala své soutěžící – zpravidla dva studenty a dvě studentky. Ve spolupráci s třídními učiteli, pochopitelně. Soutěž se odehrávala v tělocvičně, čtvrté ročníky se nezúčastnily, protože je čekala opravdová maturita a ten čas by jim mohl chybět v přípravě. Ovšem také proto, že už by se do tělocvičny nevešly.
Otázka složení poroty byla, vzhledem k tématu soutěže, jasná. Učitelky ruštiny, češtiny a literatury, občanské nauky a dějepisu. Zeměpis se na stavební průmyslovce nevyučuje, (což, mimochodem, nechápu). Předsedou poroty a hlavním organizátorem byl samozřejmě Jiří Braboš. Otázky byly z kulturní, společenské a historické oblasti s nějakou vazbou na Sovětský svaz nebo Rusko. Soutěžící studenti byli bodováni porotou. V úplném závěru byla takzvaná volná disciplína. Soutěžící tým měl něco předvést – recitaci, zpěv, tanec, prostě cokoliv ze zájmové kultury. Tato jediná disciplína měla být hodnocena podle hlasitosti odezvy diváků. A tak se i stalo.
Zkusím si to připomenout záznamem v přítomném čase: Do posledního kola jsou výsledky naprosto vyrovnané. Učitelé mohou být s vědomostmi studentů opravdu spokojeni. Dokonce soutěžící znali i rodná jména soudruhů Stalina a Lenina. Následuje tedy poslední – volná disciplína. To je také hezké. Poslední soutěžící tým recituje - unisono a velmi přesvědčivě:
Ten, kdo přijde před lavici, tomu podáme pravici. Ten, kdo přijde před náš stůl, tomu řeknem,… (dramatická odmlka) … ŽE JE VŮL… (zesílenými hlasy).
Bouřlivý ohlas v sále nebere konce. Studenti povstávají. Jásot, hvízdání, dupání. Tato parta vítězí.
Přistoupím k vítězné skupině, pochválím je za procítěný přednes a jednotlivě jim podám pravici. V duchu si říkám – copak z toho asi vzejde…? A už je to tady. Kolega Braboš jde přímo ke mně a ani trošku se po úspěšné akci neusmívá. Ba naopak. Tváří se velmi vážně, osloví mě a proběhne mezi námi tento rozhovor:
„Ty jsi tomu teda dal na prdel! Vždyť jsi shodil důstojnost celé soutěže! To soutěžní číslo mělo mít ideový náboj, ne takovýdle kraviny!“
„A proč to říkáš mně?“
„Protože tě znám, a je mi jasné, že jsi je navedl. Teď jsem tě s nimi viděl, jak se výborně bavíte!“ (Nebyl to můj nápad, ani jsem nebyl jejich třídním učitelem).
„Ale o ideovém náboji ve volné disciplíně nebylo předem nic řečeno! Ta skupinka před nimi zpívala „Hájku, háječku, hájku zelený“… „Kde tam vidíš ideový náboj?“
„Vždyť ty dobře víš, o čem mluvím“.
„No jo, máš pravdu, asi by bylo lepší něco o dělnické třídě. Třeba tahle básnička – znáš ji?
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
„Až necháš toho švejkování, tak si spolu vážně promluvíme.“ A otočí se ke mně zády.
„Počkej, neutíkej! Co takhle zůstat u řemesla?“
Stávělí tésaří zédníkům léšení…
Nenechá mě to dozpívat a znechucen odchází. Ach jó… Listopad nemám rád a listopad nemá rád mne. Nikdy se mi v listopadu nic hezkého nepřihodilo.
Ironií osudu to nakonec byl právě Braboš, kdo musel „na kobereček“ v souvislosti se svojí prostořekostí. Působil totiž také jako lektor VUML a při jedné své přednášce na téma vzkvétajícího hospodářství v socialistické společnosti chtěl být vtipný a neprozřetelně vyslovil: „Z prdu kuličku neuděláš.“
Jedna z posluchaček si to špatně vysvětlila a stěžovala si na něj u svého šéfa – vedoucího Odboru školství, tedy našeho nejvyššího nadřízeného v kraji. Přes všechny své zásluhy byl soudruh Braboš za ten úlet potrestán. Díky svým dlouholetým zásluhám ve škole i ve své funkci sice mohl zůstat, ale nesměl už nadále být třídním učitelem. Nesl tu křivdu velmi těžce. Později mě napadlo zkusit dát mu také testík znalostí:
Můj malý kvíz předsedovi SČSP:
„Vyjmenuj alespoň 5 řek v Sovětském svazu“
„Ob, Jenisej, Lena, Volha, Dněpr“
„Vyjmenuj alespoň 5 zvířat, která dělají bobky“
„Koza, ovce, králík, zajíc, srna“
„Vyjmenuj alespoň 5 kanadských jezer“
„Ontario… Na víc si nevzpomínám“
„No tak vidíš. O čem se s tebou dá vůbec bavit? Jenom o Sovětském svazu a o hovnech! (Omlouvám se za vulgarismy, ale ve všech případech cituji).
Můj závěr s pozdravem Brabošovi:
Klídek, Jirko... To byl jen vtip z té doby, který jsi Ty ovšem nemohl znát. Já bych ta kanadská jezera také nedal dohromady. Ale ideový náboj to mělo, nebo né? Dnes již na Tebe vzpomínám jen v dobrém. Snad jsi v komunistickém nebi s lidskou tváří…
A mé tradiční otázky pro čtenáře:
Věděl by někdo z hlavy, jak vznikly pseudonymy Stalin a Lenin? Já jsem to nevěděl. Zde jest řešení dle Wikipedie:
Stalin – Josif Vissarionovič Džugašvili. Pseudonym v češtině znamená „Muž z oceli“.
Lenin – Vladimir Iljič Uljanov. Existuje řada teorií o původu jeho přezdívky a on sám nikdy neprozradil, proč si ji vybral. Není vyloučeno, že si jméno „Lenin“ zvolil na důkaz opozice vůči Georgiji Plechanovovi, který používal pseudonym Volgin, podle řeky Volhy. Uljanov si zvolil Lenu, která je delší a teče opačným směrem.
Mohl by vás také zajímat výběr z jejich citátů - (převzato doslova z Wikicitátů).
Stalin:
Vděčnost je nemoc, kterou trpí psi.
Volby nerozhodují voliči, ale ti, kteří počítají hlasy.
Lenin:
Alespoň polovice našich komunistů neumí bojovat, nemluvě o těch, což boji překážejí.
Obáváme se přílišného rozšíření strany, neboť do vládní strany se nevyhnutně snaží vetřít kariéristé a darebáci, kteří by si zasloužili, aby byli postříleni.
A nakonec mé články s tématem související:
"Moje prohraná bitva o Hedviku v Měsíci československo-sovětského přátelství"
"O ženách a mužích: Tah dámou aneb Aplikace cirkulace buzerace"
"Cikáni jdou do nebe – zážitky ze sovětských filmů". (Článek připravuji, zatím neumím vložit dva závěrečné videoklipy tohoto filmu z databáze fdb.cz a z You Tube).
A ještě pod čarou - vysvětlení mladým čtenářům:
SČSP byl Svaz československo-sovětského přátelství
VUML byla Večerní univerzita marxismu-leninismu, (lidově též Vysoké učení marxismu-leninismu). Byla to forma vzdělávání určená především členům KSČ. Šlo o studium externí – při zaměstnání, trvalo 3 roky. Posluchači skládali předmětové zkoušky a na závěr získali vysvědčení.
