Jsou dovednosti šamanů, kterým nejsme ochotni uvěřit a pokud už se přesvědčíme na vlastní oči, tak alespoň nevěřícně kroutíme hlavou. Často převládá otázka: Jak je to možné?
Jedná se o cestování v čase. Dokonce i v prostoru. Tedy pouze v myšlenkách, ale i tak je to těžko pochopitelné.
Tak trošku poodhrneme pláštík tajemství. Pro pochopení si musíme připomenout, že základem je šamanský způsob myšlení a v čem spočívá. Už víme, že existují jisté zákonitosti kvantové mechaniky, o kterých víme sice málo, ale naprosto jistě víme, že kvantové částice se chovají tak, že slova „to není možné“ jsou jen málo výstižné. A jsme u základu problému. Nalézá se v naší hlavě. Neumíme ani při nejlepší vůli pracovat s něčím neexistujícím, nemožným, přírodní zákony popírajícím. Jsme naprosto přesvědčeni, že všechny přírodní zákony známe.
A tady je šaman ve své primitivnosti daleko před námi. Ač je mu kvantová mechanika neznáma, on má svůj svět bohů, duchů, duší a snů. Ten má svoje vlastní zákonitosti a pravidla, co možné je a co není. A když si dáme tu práci a porovnáme svět duchů a svět fyziky na úrovni kvantové mechaniky, ejhle, vzácná shoda.
Další věcí, která nás udivuje, je to, že šaman se v tomto světě dovede nejen orientovat, ale ještě do něj zasahovat a vykonávat nějakou smysluplnou práci. Jak toto je možné?
K tomu potřebujeme vědět, že i myšlenka je součástí tohoto velejemného světa a je možností, jak do něj zasahovat. Tedy na úrovni jakéhosi smyslu událostí. Můžeme tomu říkat třeba záměr. K dalšímu pochopení věcí se musíme smířit s tím, že i myšlenka je tvořena elementárními částicemi tak, jak je poskládal náš mozek a tudíž to není žádný abstraktní pojem, nýbrž součást kvantového světa a jedna z jeho hybných energií.
Jak vzniká čas
Jak to je s tím časem? Šaman je přesvědčen, že čas je zcela v rukou bohů či duchů, a tak k němu má zcela jiný přístup, než my, s naším úzce jednostranným pohledem a interpretací. Šaman ví, že bohové mohou na požádání s časem pracovat. Zrychlit, či zpomalit ho. Vždyť čas je jejich dílem, tak mohou. My ale vnímáme jako něco, co tady je odjakživa a plyne stejným tempem, všemu vládne a celý svět i celý vesmír se mu musí přizpůsobit. Ale ve skutečnosti vládne jen nám, našim životům. Proto je pro nás takovou autoritou. Těžko chápeme myšlenku, že čas vzniká.
Pokud se jakákoliv hmota pohybuje nějakou rychlostí prostorem, vznikne čas. Tedy to, že hmota je teď jinde, než byla před minutou, vytvoří časovou jednotku minuty. To jsem dal pro pochopení hodně zjednodušený příklad. Jedná se o hmotu planetárních systémů a rychlosti světla, to co vytváří „náš“ čas. Tím, že jdeme po ulici, časový posun nevytvoříme. Ale jak se začneme pohybovat rychlostí, blížící se rychlosti světla, už k časovému posunu dochází. Už je to i vědecky dokázáno a vytvořeny pro tento posun příslušné rovnice.
Teď se vrátíme ke kvantové fyzice a podíváme se, jak to mají elementární částice. Jaké tyto částice mají vlastnosti. Když budu zase zjednodušovat, řeknu, že z našeho hlediska téměř žádné. Dokonce nejsou samy o sobě ani energie, ani hmota, nic. Vlastnosti získávají až podle vazeb a interakcí většího celku. Písek je sypký, anebo tvrdý podle toho, jestli je na pískovišti nebo v betonu. Elementární částice jsou součástí všeho. Betonu, světla i myšlenky. Podle interakčních vazeb a „záměru“, tedy vzájemného působení událostí s nějakým účelem. Hlavním faktorem pro vazbu s časem je u těchto částic to, že nemají ve své prvopodstatě žádnou vazbu na čas. Až teprve když začnou tvořit něco s hmotnou podstatou, začnou se podřizovat atomárním časoprostorovým zákonitostem. Bez těchto atomárních vazeb nejsou vázány ani prostorově, ani časově. Proto vědci používají pro určení, kde se částice nachází, pouze percentuální vyjádření. Jak velkou máme naději, že na daném místě částici najdeme. Když chceme vědět, kde je něco pohybujícího se, musíme si říci kdy. Kde je teď. Ale pokud nemá částice čas, nemá žádné „teď“. A tak jen mohu konstatovat, kde tak většinou bývá.
Tím jsme se pozvolna dostali k tomu, že myšlenka není vázána nijak časem a prostorem. Teoreticky. Prakticky je vázána na naši osobu, na reálný čas, ve kterém se pohybujeme, ale také na události, kterých se týká. Ovšem tyto vazby si sami tvoříme. Nedokážeme vytvořit jiné, protože si ani neumíme jiné možnosti časové vazby představit. To je základní problém, který nás omezuje.
Základem všeho je myšlenka, myšlenka vytvoří myšlenkový obraz. Už ten sám obraz má tendenci se uskutečnit. Když jsou dvě stejně možná řešení nějaké situace, z nichž je jedno vedoucí k uskutečnění vytvořeného obrazu a druhé ne, nastane ta první možnost. I ta nejjednodušší činnost, o jejímž vykonání přemýšlíme, začíná představou hotového díla a nebo důsledků činnosti.
Na počátku bylo slovo
Je to známá věc. Už v Bibli se píše, že na počátku bylo slovo. Ale je to jen ne zcela přesný název toho záměru, překlad to vše dost nesrozumitelně zkresluje. Původně je to zformulování myšlenky. Až později se toto zformulování myšlenky do něčeho konkrétního začalo překládat tak, jako že ten počátek je až po vyslovení. Ale jak to slovo se stalo skutkem atd., to je vlastně popis toho, jak to všechno funguje. Bible, ta velemoudrá kniha, se dnes čte jako nějaký dogmatický církevní text bez pochopení hloubky jevů, které popisuje.
Cokoliv chceme vykonat, má předobraz v naší hlavě. Když chceme dědovi koupit pod stromeček pantofle, neobejde se to bez obrazu v naší hlavě, kde vidíme, jak děda rozbaluje balíček a nad nečekaným dárkem se hlasitě raduje. Jak moc je ten obraz radujícího se dědy v myšlenkové rovině realisticky a do detailů vykreslený je individuální. Závisí na tom, jak kdo při tom pracuje s fantazií a jaký má způsob uvažování a myšlenkových pochodů.
Naučíme se vnímání jiných zákonitostí času a zjistíme, že naše předobrazy a záměry můžeme libovolně umisťovat v prostoru a čase.
Často vás jistě udiví, jak léčitelé někoho léčí na dálku podle fotografie a nebo data narození. Je to prosté. Ve světě elementárních částic není rozhodující jestli působíme na místě a nebo na Saturnu. Ale musíme se něčeho chytit, svoji činnost nějak zaměřit na toho určitého jedince. Když někdo stojí fyzicky před námi, není problém. Někdo to zaměření umí třeba pomocí fotografie. Ale léčit se dá nejen v prostoru, ale i v čase. Mnohem lépe se léčí nemoc třeba před mnoha lety, ale v době když vznikala.
Všechno se děje najednou
A proto zpět k času. Další divnou věcí, kterou bude muset naše nebohá hlava zchroustat je šílená myšlenka, že všechno se děje najednou. Od vzniku, až do zániku vesmíru vše v jediném, neměřitelně krátkém okamžiku. Až teprve náš čas, způsobený pohybem hmoty, rozloží události na časové ose postupně od příčin k následkům. Do té doby, jsou všechny události v jednom balíku. Příkladem může být kotouč celuloidového filmu. Události už jsou natočené, ale až postupné zobrazování nám umožní prožitek těchto událostí.
Zde také je vysvětlení, jak mysl neupoutaná na časovou osu může vidět děje, které my označujeme jako minulé a nebo budoucí. jako když si prohlížíme políčka právě promítaného filmu na cívkách už promítnutých a nebo na promítnutí připravených. Sice to není plnohodnotný film, ale ledacos se dá o ději minulém, nebo budoucím vytušit.
Tady ale jako bych slyšel námitku. Proč se v životě o cokoliv snažit, proč o něco usilovat? Vše je dané a my budeme čekat, až na to dojde řada. Není to tak. Věci se "dějí" zároveň. Na rozdíl od filmu, který děj zakonzervuje, skutečné události se zobrazují jako důsledky něčeho, do čeho my můžeme zasahovat. Jakmile však už proběhne událost, která je ve stejném bodě jako my, nemůžeme už ji změnit. To proto, že podléháme pohybu po časové ose. To známe. Od narození až do smrti se nám události řadí tak, že nejdříve vnímáme příčiny a pak teprve následky. To proto, že i mi sami jsme jen soubor příčin, které začínají již před naším početím a následků, které mohou znepříjemňovat život pozůstalých ještě dlouho po naší smrti. Ale myšlenky, ty už mají jiné možnosti. Jak jsme si už připomínali, nejsou vázány na časovou osu, nýbrž na naší osobu a teprve s ní vykonávají pohyb po časové ose. A protože to jak se myšlenka chová, určuje zase jiné naše myšlenky, vychází nám z toho logický závěr, že záleží především na způsobu našeho myšlení.
Až uslyšíte o někom, že vidí obrazy z minulosti, či budoucnosti, uvědomíte si, že asi jen někdo umí nevázat mysl jen na časovou osu své osobnosti, jak je to běžné a pro život nezbytné ale část uvolnit a pomocí mysli umístit jinde a nebudete to považovat za nesmysl. Není na tom nic nelogického a nebo záhadného.
Když se záměrně uvádíme do stavů „rozšířeného vědomí“, má to svůj důvod. Šamané, jogíni, různí mystici a podobná čeládka jsou mistry v rozšiřování svého vědomí, transů a extatických stavů.
O šamanském světě
I o světě jako takovém mají šamani jinou představu. Aniž by měli vědecké poznatky o světě elementárních kvantových částic, dokáží si vytvářet jakési paralelní světy, světy ve kterých se s podivným chováním těchto částic jaksi počítá a považuje se za normální. Aby se s těmito naprosto pro nás absurdními jevy dalo pracovat, či vůbec je vnímat a rozlišovat, jsou jim v šamanském světě přiřazovány obrazy, převzaté z našeho běžného, prozkoumaného a známého světa. Když se tyto jevy naší Newtonovské fyziky přesunou do světa, kde platí fyzika elementární, vytvoří to ten typický „šamanský svět“ do kterého šaman pomocí transu vstupuje. To co se potom děje, nemůže být interpretováno jinak, než jako halucinace. Létající mluvící ryba, hořící had, řeky tekoucího kamení, koně cválající po oblacích. Řeknete si, že je to soubor nesmyslů. Ale šaman ví, jaký je náš svět. Bereme ho až směšně realisticky.
Zdání reality
Ve skutečnosti je svět jen soubor představ a halucinací, které vznikají na základě různých interakcí s okolím a které naše smysly zaznamenávají. Teprve v naší hlavě se z toho poskládá ta naše představa našeho kamenně hmotného světa. Všech těch věcí, tak naprosto jasně daných a všechno to, co má tak reálné a nezpochybnitelné vlastnosti. Ve skutečnosti by se asi člověk zděsil, když by byl schopen vnímat, jak málo je hmotná a reálná zem, po které kráčí. Proto šaman, uvědomující si, že náš život je jakýmsi druhem snu, považuje za stejně reálný i jiný sen, svůj šamanský svět, odehrávající se podle jiných fyzikálních zákonitostí. On v tom opravdu zase tak velký rozdíl není. Proto také některé jevy, kterým přikládáme smrtelně důležitý význam, může šaman považovat za malicherné a naopak ho udiví, že skutečně důležitých věcí si nevážíme.
Jestli víc věříte vědcům než šamanům, vyhledejte si odborníka na kvantovou mechaniku a zeptejte se ho, co je vlastně to, po čem chodíme a co vnímáme jako pevnou zem. Vysvětlí vám, že především je to nic. Jen jakési drobné částečky, které se v tom nic jsou jak zrnka písku ve vesmíru, ty svými vzájemnými vazbami a interakcemi vytváří vlastnosti, které my vnímáme teprve v naší hlavě vzniká ta představa hmotnosti a neprostupnosti předmětů. Vlastnosti celého atomu určuje především jeho jádro. Jádro je však v atomu menší, než golfový míček v obrovské tělocvičně. Pro příklad uvedu, že částečky, tvořící náš svět, jsou tak prťavé, že většina stejně prťavých částeček, putujících vesmírem, proletí naší zeměkoulí, aniž by se potkala s některou částečkou, zeměkouli tvořící. A že jich pár v každém atomu je. A kolika atomy cestou skrz Zemi musí projít se ani spočítat nedá. Přesto tato částečka vnímá naší planetu jako velký prostor, ve kterém se pohybuje jen pár tak droboulinkých zrníček, že musela by to být hodně velká náhoda, s některým se potkat. A teď si to srovnejte s tím, jaký obraz o zeměkouli máme my ve své hlavě.
Šaman neví nic o částicích. Ví však, že našemu světu dává realitu především vnímání. Změnou vnímání, změní se i zdání reality. A to je velmi důležitý a v praxi použitelný poznatek.
Dovětek: Jedná se o úryvek vytržený z kontextu připravované publikace o šamanském způsobu vnímání světa. Uveřejnit jsem se ho rozhodl na základě "Otázky dne", která byla položena v sobotu 5.12. 2015. Konkrétně tuto kapitolu jsem dopsal 5.12. 2015 v cca 0:50h. Ani jsem si to po sobě ještě pořádně nepřečetl. Zajímalo by mne, kolik lidí ten dlouhý text zaujme natolik, aby si ho přečetli celý.
