Je tomu právě rok, kdy jsem se rozhodla využít dovedností mého psího kamaráda Bertíka a rozdat trochu radosti lidem, kteří ji ve svém životě potkávají opravdu málo. Jak je vám všem jistě známo, zde v Liberci máme Jedličkův ústav, který poskytuje zázemí zdravotně postiženým klientům. Klientům, jejichž většina je upoutána na invalidní vozík, v lepším případě pouze na pomoc asistentů.
Jak jsem se rozhodla, tak jsem učinila. Oslovila jsem vedení tohoto ústavu a nabídla nezištnou návštěvu, jejímž cílem by bylo setkání klientů s Bertíkem. Již několikrát jsem zde na íčku psala, že Bertík je velice poslušný a hlavně "dotykový" pejsek, který pod mým vedením splní vše, co se od něj vyžaduje.
Moje nabídka byla s nadšením přijata, a tak jsme se začátkem letošního roku, po předchozím domluvení pravidel, vydali do pro Bertíka dosud neznámého prostředí. O tom, jak nás klienti přijali jsem vás již informovala ve dvou příspěvcích. Dnes bych ráda trochu přiblížila reakci jedné starší paní, která je odkázána na pomoc asistentky.
Paní, která byla před patnácti lety infikována klíštětem a ochrnula. Paní, povoláním doktorka, která byla velkou chovatelkou Německých ovčáků a patřila k chovatelským špičkám nejen v naší republice. Paní, která vzhledem k této nemoci, byla zcela odkázána na pomoc druhých a se svým velkým koníčkem se musela rozloučit.
Když spatřila mezi dveřmi po tolika letech živého pejska, přestože špatně mluví, volala jej k sobě, hladila ho po kožíšku a stále opakovala - můj, můj pejsek... A Bertík, jakoby jí rozumněl, nejen že se nechal dluho hladit, dokonce si k ní vyskočil na klín a olizoval jí ruce i rozzářenou tvář. Po celou dobu našeho vystupování nás paní sledovala, stále mi chtěla něco vyprávět a nakonec mne pomocí asistentky pozvala k sobě na pokoj, aby se pochlubila fotkami svých psů.
Nastal okamžik, kterému by nikdo, kdo to neviděl, neuvěřil. Postavila se, vzala do ruky Bertíkovo vodítko a pomaloučkým krokem, BEZ pomoci kráčela (malý kousek) chodbou ke svému pokoji. Snad představa, že kráčí za svým pejskem jí dávala velkou sílu. Bylo to tak nečekané, že jsem nebyla schopna mluvit, jen jsem se na tuto dvojici dívala a skrývala slzy dojetí. Bertík s mávajícím ocáskem důstojně kráčel v čele tohotu průvodu a určitě také cítil, že se stalo něco velmi zvláštního.
Byl to pro mne opravdu silný zážitek, měla jsem ohromnou radost s toho, že jsme dokázali nejen této paní, ale všem klientům, rozdat chvíle štěstí a radosti. Nikdy na něj nezapomenu. A Bertík, ten po příchodu domů dlouhé hodiny odpočíval, jako by nabíral novou energii, kterou svým obětavým způsobem ze sebe vydal...
Patnáctého prosince jsme zase pozváni do Jedličkova ústavu na předvánoční akci, určitě to bude opět silný zážitek.
Soutěž "Můj zážitek roku" - Prožili jste hezkou dovolenou, narodilo se vám vnoučátko, našli jste si nové přátele? Nebo se vám letošek spíše nevydařil? Podělte se s ostatními čtenáři o nejsilnější zážitek roku 2015 a zpracujte jej jako příběh, glosu, báseň či fotoreportáž. Všechny soutěžní příspěvkyk budou slosovány, vítěz obdrží knihu Retro ČS2 od nakladateství JOTA.
