Když letos rozkvétaly kaštany, bylo jasné, že jaro už nám nikdo neukradne, že je tady, že přišlo a rozkvetlo. Zdálo se, že rozkvetu s ním, poté, co jsem se vrátila rozradostněna setkáním s kamarádkami v Poděbradech a nadšena úžasnou módní přehlídkou v Letohrádku Kinských v Praze.
Místo toho ve mně "rozkvetla" choroba, která zaútočila v "lásky čase", překvapivě a bez okolků. Nejdřív jen jakési šimrání naznačilo, že se něco děje v oblasti močového měchýře. Pak se rychle změnilo v neúprosné drápání a vyvrcholilo něčím, co připomínalo porodní bolesti. Bez toho radostného očekávání, ovšem. Teplota si vesele vyskočila k 40 Celsiovým stupňům a nehodlala z těchto výšin sejít dolů. Nenahlodaly ji ani studené zábaly, ani tabletky odhodlaně spolykané. Dokonce inspirovala rozpálenou hlavu k jakýmsi "dětským veršíkům".
Celé tělo se bránilo. Přestalo přijímat potravu, posléze i tekutiny. O tělese ponořeném do kapaliny se mi už jen zdálo. Také o nemocnici, po jejíž péči jsem upřímně zatoužila. Vidina blahodárných "kapáků" nahradila ty nejkrásnější sny a proměnila nemocnici v "ráj na zemi". Nemohla jsem dospat. Z posledních sil a s věrnou "čtyřicítkou" na klíně jsem se dopravila k lékařce. Té stačil jediný pohled a už jsem "frčela" do nemocnice. Tedy zase po svých. Čekání na sanitku mi připadalo jako čekání na smrt.
V nemocnici na urologii vládl polední poklid. Desítky pacientů posedávaly na lavičkách s očima prosebně upřenýma k inkriminovaným dveřím. Lékaři i sestry měli zaslouženou pauzu na oběd či kávu. Sen o "zázračných hadičkách" nabýval v mých představách nekritických rozměrů a měnil se v obscesi. Také čas vymezený lékařům na oběd ukázal své umění čarovat s relativitou. Pro zaměstnance relativně krátký, stal se nekonečně dlouhým v čekárně. V čekárně se prostě čeká, od toho tady je. Nakonec "pacienti", jak jim nařizuje latinský význam slova ,jsou zase od toho, aby čekali trpělivě. Trpělivosti je v čekárně zapotřebí nejvíce.
Konečně vytoužená postel. A nad ní kouzelné hadičky. A sestřičky jako andělé - spasitelé. I já si připadám jako andílek, v té "čupr"košilce. Do žil mi proudí živá voda. Bude třeba ještě série zavlažovacích akcí a potrvá snad měsíc, než se tělo dostane zase do formy. Teď si žádá vše potřebné. Sestřičky se na mě dívají užasle, když se domáhám dalšího hrnku té "skvělé" bílé nemocniční kávy. Jsem tak neodbytná, že až do konce svého týdenního pobytu mám ráno protekčně zajištěnu jednu dávku této dobroty navíc.Každé jídlo se stává hostinou,talíře "vylízány",pozdravy do kuchyně. Sestřičky kulí oči a zpytují svědomí, zda dělají dobře, když tady neobědvají. Pravda, i tato "mana nebeská" má některé své zádrhele. Například v podobě zelí či fazolí. Ale i s tím se mé vyhladovělé tělo nějak popasuje.
Na mou vlastní žádost je mi tento ozdravný pobyt prodloužen o víkendové dny. Cítím se tu tak skvěle! A kdo by mi tak dobře navařil? Dívají se tady na mě jako na blázna. Po týdnu vydatné léčebné kúry si zanícená ledvina uvědomila, že je na čase sekat dobrotu a já jsem na svých zesláblých nohách odešla domů.
Rozkvétaly kaštany a já jsem měla před sebou jaro na chalupě, rozverné dny se svými vnoučky, vášnivé léto ve Španělsku a Paříž. A ještě spoustu báječných zážitků. Ovšem kdoví, jak by to dopadlo, nebýt právě toho "nemocničního" s dobrým koncem.
