Cestování městskou hromadnou dopravou je celkem protivné. Dokud vás nenapadne sledovat ostatní človíčky. Tím si lze tu cestu zpříjemnit. Uvádím namátkově dva příběhy z mých studentských let v Praze. Musím předeslat, že tam tehdy měly tramvaje motorový vůz a pak ještě 1 - 2 vagony. U všech byly otevřené plošiny, ze kterých bylo možné za pomalé jízdy vyskakovat, případně i do nich naskakovat. Já jsem toho hojně v blízkosti svého bydliště využíval. Ve vagonech byla vždy průvodčí, která prodávala jízdenky, žádné strojky uvnitř ani automaty na zastávkách tehdy ještě neexistovaly.
K dorozumívání s řidičem měla paní průvodčí takový kožený provaz pod stropem po celé délce vagonu. Když za něj zatáhla, řidiči to zacinkalo. Takže měli domluvené signály.
- Jednou zatáhnout, je to v cajku, jeď
- Dvakrát zatáhnout - mám problém. Vyřešíme to na zastávce. Počkej až přijdu
- Třikrát zatáhnout - ihned zastav a pojď sem
1. Příběh první
Nevím, jestli to bylo zastydlou pubertou, ale jednou mě napadla taková malá recese. Seděl jsem v oddělení vagonu úplně sám a přišla paní průvodčí prodat mi jízdenku. Tvářila se velmi zapškle, či spíše vyloženě naštvaně. Řekl jsem si - co kdybych ji zkusil trochu pobavit? Byla to chyba.
„Prosil bych dva lístky.“
„A pro koho je ten druhý?“ „No taky pro mě."
„Na co potřebujete dva lístky?“
„Víte, já jsem dlouho váhal, jestli si mám radši koupit zmrzlinu anebo to raději utratit s Vámi. A rozhodl jsem se pro Vás."
Neprodala mi žádný. A dvakrát zacinkala. Na zastávce se šla poradit do motoráku s řidičem. Pauza asi pět minut pro všechny cestující v ostatních odděleních vagonů. Zřejmě řešili, co se mnou udělat a jak mě dostat do blázince. Zavolat VB? Řidič jí pak ale nejspíš řekl: „Prodej mu dva lístky, když je blbej.“ Tak se i nakonec stalo, ale neusmála se na mne. Škoda.
2. Příběh druhý
Úplně narvaná tramvaj. Stojící cestující se přidržovali tyčí pod stropem, ale lidé menších postav měli smůlu, zmítalo to s nimi. Upadnout naštěstí nemohli, bylo to „tělo na tělo“.
„Pane, stojíte mi na noze.“
„Cože? Proč? Nejsem v narkóze.“
„Ach jó. Já o voze a Vy o koze.“
Já jsem stál nedaleko zadní plošiny a se zájmem pozoroval, jak se k ní tou tlačenicí prodíral revizor. Pak jsem uviděl, že stejně razantně před ním ustupují i dva mladíci. Na zadní plošině se ovšem sešli.
„Ukažte mi jízdenky!“
„Víte, to bude problém. My máme jenom jednu dohromady. Jsme studenti, nemohl byste nám to prominout?“ „Tak to teda ne. Jeden z vás zaplatí pokutu!“
„Ha, a já ji nemám!“
S těmito slovy ten kluk vyskočil za jízdy z tramvaje. Revizor však nezaváhal a pohotově vyskočil hned za ním. Chlapec ale nikam neutíkal a spatřili jsme, jak panu revizorovi ukazuje jízdenku. Moc nás to pobavilo, někteří začali tleskat (pokud mohli uvolnit ruce).
3. Slovo učitele
Milá paní průvodčí, i pane revizore, vám to již říct nemohu. Ale vyzývám všechny lidičky ke shovívavosti. Dopřejme přece studentům trochu té recese. Vždyť to je výsada stavu studentského. Neublíží, ale může naopak človíčka s náladou pod psa i pobavit. To říkám z vlastní zkušenosti, když jsem studentskou recesi poznal i z druhé strany, tj. „na vlastní kůži“.
4. Má otázka čtenářům
Vážení přátelé, nenalezli byste ve svých vzpomínkách také nějaké veselé příběhy ze školy? A třeba i ze základní školy. I tam lze zažít spoustu legrace, byť se ještě nejedná o typicky studentskou recesi. Neboť, jak pravil před více než 100 lety švédský lékař, spisovatel, veliký znalec a milovník zvířat Alex Munthe: "Člověk nikdy neví, co má opice nebo školák za lubem!“
