Život lidský je jen mihnutí se v dějinách,
jak blesk zazáří a rychle zmizí!
Kdysi v dávnověku se ve městě Jablonci narodilo rodičům druhé dítko. Byl to syn a starší sestřička ho pojmenovala jménem Petr. Bylo to v posledním válečném roce, vlastně v prvním mírovém. Kluk se měl celkem čile k světu a jelikož to byl špuntík malý a zvědavý, nebyl pro něho problém prolézt občas dírou v plotě pro slepice a vyrazit poznávat svět v okolí. Neztratil se a tak rodičové byli po jeho nálezu spokojeni. Zase doma. Postavička z počátku kulatá,byla, byť dosti často ušmudlaná. Poznávat svět je dřina nedozírná. Dobrým přítelem se stal další apoštol jménem Pavel. Byl sice mladší , ten roční rozdíl však nebyl nikde znát.
Roky přibývaly a svaly na nožkách a rukách nějak se tenčily. Asi to bylo opravdu velkým vyčerpáním mladého organizmu ve vývoji. Tak se stalo, že když chlapec do školního věku vyrostl, byla z toho ozdravovna pro hubeňoury. V té době se opodál léčebného ústavu nacházel filmový štáb, který natáčel jednu z nejslavnějších a nejhezčích pohádek, Pyšnou princeznu. V nedalekém lese měl uhlíř chaloupku svou. Ženu jeho představovala kolegyně jeho a dětičky hubené si vypůjčili filmaři v houfu dětí z léčebny.
Tak malý Péťa s kamarády v lese suché brambory kousal, s živými medvíďaty po lese pobíhal, od zbrojnošů královských se na koni vozit nechával. Živou princeznu za ruku klidně uchopil a s králem Miroslavem si povídal. Jen ten výběrčí daní milý nebyl a táta uhlíř ho několikrát vyhodit musel. Patřilo mu to vydřiduchovi. Dnes sice půlstoletí uteklo, přesto mnohé vzpomínky živé zůstaly. Jen ty svaly ve věku dospělém se zas nějakým záhadným způsobem obalily, princezna v dáli zmizela. Teď jiné princezny tu byly, král žádný s nimi nikam neprchal a tak občas se ukryly do náruče princovy. Ten sice království nikde nevlastnil, žádný trůn neměl a princeznu na něj neposadil. To spíš na klín svůj ji usadil a místo žezla a jablka královského rukou svou jablko na dívčině hrudi potěžkal.
To již dávno nebyl domovem Jablonec milý, to polabské roviny do okolí se táhly. Škola základní zbyla ve vzpomínkách, stejně jako učňovská. Taneční zábavy , kde dívčiny milé a usměvavé do reje tanečního se daly, kde dobrá parta byla , lákaly. Potom muži v suknu zeleném přišli a k následování vyzvaly na dobu dvaceti šesti měsíců. Tam v kraji Žižkově se učila jedna sličná dívčina servírkou. Když slovo dalo slovo a zelené sukno na zem spadlo a zamávalo na rozloučení, svatba na zámku se konala. Potom běžný život nastal. Bylo zapotřebí strom zasadit, dům postavit a syna zplodit.
To poslední nejmilejší činností se stalo. Povinnost o zachování rodu splněna byla a čas neúprosně okolo letěl. Na nebi rodinném mraky se stahovaly, bouře přišla a s ní samota.
