Tikot času

Hanko, já už mám jen pocit, že tikot hodin bych měla vážně brát :-).

Hezká úvaha, Hanko. Mám také ráda tikot hodin. Když mi bylo zle, sedla jsem si do křesla a poslouchala tikot hodin. Uklidňovalo mě to.

Také mám ráda hodiny. Mám jedny staré, po babičce. Nejsou asi nijak moc cenné, ale bez nich nemohu být. Také nádherně odbíjejí každou půlhodinu. Náramkové hodinky mám také natahovací, jsou jako zlaté se zlatým páskem a občas je používám, vypadají elegantně a přes své stáří jdou přesně. V londýnském muzeu byla velká expozice hodin všeho stáří a provedení. Moc se mi líbila.

Vzpomínám si, že v mládí jsme věřily tomu, že když se podíváme na hodiny v okamžiku, kdy jsou obě ručičky přes sebe, budeme mít štěstí. Čas od času se nám to podařilo, i když není příliš velká pravděpodobnost. Doma mě budí před pátou rádiobudík, ten se nedá odbýt a musím vstát. Ale na dovolenou s sebou vezu vždy klasický budíček. Díky za zamyšlení, trochu nostalgické, trochu smířlivé, ale i povzbudivé. Tak jako sám život.

Jak se říká - přítomnost je tenká hranice mezi minulostí a budoucností. Když začneme číst článek, tak je to přítomnost, ale po jeho dočtení už je to minulost :-) Neměl jsem rád hlasitý tikot starších typů budíků, ale dnešní elektronické hodiny už většinou netikají. Fyziologové dříve tvrdili, že tep lidského srdce se snaží přes sluchové podněty synchronizovat s tikotem hodin, ale úplně tomu nevěřím.