Vážení přátelé, dovolte, abych se s vámi podělila o můj nejsilnější zážitek letošních Vánoc. Zažila jsem poselství zvonů. Na to se nedá zapomenout. Představte si, že jsem se na chvíli stala zvoníkem v Katderále sv. Víta na Hradčanech v Praze! Povím vám, jak k tomu došlo a co jsem při tom prožívala.
O sv. Štěpánovi jsme se s mužem chystali na sváteční vycházku na Hradčany. Již ráno, hned po probuzení, jsem tušila, že se stane něco neobvyklého. Zdálo se mi totiž o zvonech. A proto jsem si jeden malinký zvonek, který visel kdysi u dědy v pekárně nade dveřmi, dala do kapsy kabátu. Zacinkám na něj na Hradčanech a budu si něco přát. Taková byla moje představa.
Z okna vidím, že svítí slunce jako na jaře. Máme namířeno se podívat z ptačí perspektivy na naši stověžatou Prahu, z jižní věže chrámu sv.Víta. Věděli jsme, že půjde i o docela náročný sportovní výkon. To mám ráda. Spojit kulturu se sportem a pak to ještě trochu zajíst a zapít. Celkem 294 schodů vede na ochoz věže.
Hned u vstupu do věže jsme byli upozorněni, že za tři minuty začíná mimořádné, patnáctiminutové vánoční zvonění. Vyběhla jsem 197 schodů nahoru ke zvonici a lapala po dechu. Koho tam však za mřížemi zvonice nevidím! Jedním ze zvoníků je náš kamarád. Nevěřím svým očím. Nebyli jsme nikterak domluvení, byla to čistě náhoda, že jsme se setkali v tento čas, na tomto místě.
A věřte, nevěřte, za chvilku jsme již ohromeni stáli pod historickými zvony ve zvonici. Jaké štěstí! Úchvatný zážitek! Zvoní se ručně. Opravdu jsem nevěděla, zdali sním či bdím. Nad námi se majestátně houpalo šest zvonů. Ohlušující DING! DONG! Jak by se nám hodily špuntíky do uší! Ohlušující BIM – BAM, BIM - BAM se vylévalo mřížovím ze zvonice a zvěstovalo Pražanům pravé sváteční poledne. Srdce mi bušilo snad více, nežli ty zvony.
Zvony ulité kolem roku 1540! Kolik historických událostí ty zvony zvěstovaly! Kolik slávy a neštěstí ohlašovaly v dějinách lidstva! A my tu nyní pod nimi stojíme v němém úžasu a zvony k nám promlouvají.
Srdce zvonu každým úderem zasazuje rány zvonu. Monumentální zvuk.
DING!
BIM-BAM.
Ohlušující síla zvuku zvonů mne uzemňuje. Doslova. Klesám na moment na kolena. A v této poloze se mi jaksi samovolně na rty derou slova díků.
Děkuji. Děkuji jen tak... za nic a za všechno... za život, za lidi.
Cítím pokoru a úžas současně.
Srdce zvonů každým úderem znovu a znovu zasazují rány zvonům.
A ty duní, bouří, zpívají.
Zpívají ohlušujícně a přesto harmonicky. Zvony jsou naladěny. Při každém zátahu lana se zvoníci klaní až k zemi.
Po počátečním chvilkovém omráčení se zvedám a začínám se pomalu orientovat.
Ale co to?
Začínám se vznášet. Vznáším se. Vznáším se k obloze vysoko nad Vltavu, nad Prahu, vznáším se nad celým světem a setkávám se v oblacích s mámou, tátou, babičkou, dědou a všemi nejdražšími. Vlastně se setkávám se všemi lidmi, kterým posílám lásku zvonů prostřednictvím tohoto božského zvonění.
Lásku člověčí.
Mám pocit, že všichni lidé dobré vůle tu musí být s námi, zažít tento nevšední okamžik.
A potom mistr zvoník chytil nemilosrdně za srdce zvonu a pomalu ho zklidňoval.
Až ho zklidnil docela.
Na čas se ze zvonu stává doslova němý svědek historie.
Zvony ztichly. Oněměly.
Poslechly lidskou ruku, lidskou vůli. Ale jejich život je zvonit! Vyzvánět! Žít! Zvony oněměly jen na chvíli a my s nimi. Při zvonění nebylo slyšet jediné slovo, domlouvali jsme se gesty.
Měla jsem tu čest si zazvonit na zvon Václav, váha 4480kg, ulit v roce 1542. Byla to pro mne, jako Václavu a dceru Václava veliká pocta. Pro časovou představu uvádím: například Michelangelovi bylo v té době 67 let a císař Rudolf II. byl ještě deset let na houbách....
Přátelé, nechť nám zvony zvěstují jen šťastné zprávy.
Nechť zvony zvěstují jen mír a nikdy nekrvácí.
Nechť z nás lidí nikdy nevymizí tato rezonance lásky ke všemu živému i neživému, jež vyvěrá ze zvonů.
Mohutné srdce zvonu Zikmund. puklo v roce 2002. Dva měsíce nato zasáhla Prahu a Česko tisíciletá povodeň.
Vážení přátelé, moji milí. Dejme si ruku na srdce a pojďme vstříci s láskou novému roku 2016. Nechť již žádné srdce nikdy nikomu nepukne.
Nechť žije rok 2016.
Zvony katedrály jsou ve dvou patrech jižní věže nad Hazemburskou kaplí. Zvonů je sedm. V této sestavě jsou ale pouze tři roky. Tři zvony Dominik, Maria a Ježíš byly zabaveny během první světové války v roce 1916. Nahrazeny byly až v roce 2012. Zvon, který válku přestál, je největší zvon Zikmund ulitý v roce 1549 a je laděný v G. O patro výše je nejmenší zvon, původně umíráček Josef z roku 1602, laděn v C2. Zvon Jan Křtitel z roku 1546 je laděn v dis1 a Václav ulitý 1542, je laděn v C1. Všech sedm zvonů na svatovítské katedrále zvoní harmonicky. Zvon Zikmund se používá jen ve vyjímečných příležitostech. Zvonil například při návštěvách dvou papežů nebo při pohřbu prezidenta Václava Havla. Hlasitost zvonu je při plném úderu 120 decibelů. Jde o hluk srovnatelný se startem stíhačky nebo cvrlikání cikád u nás na ostrově Hvar. Při zvonění není nejdůležitější síla. Člověk se musí se zvonem sžít. Mnohá subtilní žena dokáže zvonit lépe nežli netalentovaný silný chlap. Tak to v životě bývá. Nebo by mělo být. Síla by neměla vítězit nad mírností, slušností a tolerantností.
