Bude to letos už několik let, co se udála tato situace, kterou vám tu teď chci popsat. Nějak jsem to nemohla udělat dřív, protože jsem asi rezignovala a také se nemohla vyrovnat s tím, co se mi stalo. Dnes už to popsat mohu.
Zhruba před sedmi lety jsem přišla pracovat do společnosti, která chtěla starší generaci přiblížit kurzy práce s PC a internetem. Byla jsem tehdy přijata právě pro svůj věk, který byl totožný s touto generací, aby bylo zřejmé, že tyto novinky se mohou naučit i oni.
Bylo velmi pěkné pozorovat tu nedůvěřivost a zvědavost, která provázela nastupující nové žáky. Ze začátku byla opravdu zvědavost, co je tahle jejich vrstevnice může vůbec naučit. Po první hodině to ale už bylo všechno jinak. Nezřídka se ozýval potlesk. Dělala jsem tyto kurzy velmi ráda a každému v zaměstnání bych přála slyšet tolik chvály a uznání, jakého se dostávalo mně každých pět týdnů, když kurz končil.
Byla to práce, ve které jsem se vlastně v pokročilém věku „našla“. Ze začátku jsme měli pronajaté internetové kavárny, kde to ale nebylo ideální. Ihned po hodině se muselo končit, protože čekali další zájemci, místnost byla třeba v suterénu a pro starší generaci obtížně dostupná. Vedení se proto rozhodlo najít místnosti, které bychom si pronajali a byla tam možnost i dalších akcí, které by obohacovaly seniorům život.
Vzhledem k tomu, že jsem o takových prostorách věděla, záměr se tedy stal skutečností. Hlavní sponzor prostory opravdu krásně zařídil a bylo radost pozorovat to, co bylo smyslem naší společnosti, jak se úvodem kurzu prezentovalo – snaha, aby se seniorům lépe žilo a život jim zpříjemnit.
Tak probíhala moje úspěšná léta, ve kterých jsem byla několikrát vyzvána radiovými stanicemi k rozhovorům, navštívila s bývalou paní ředitelkou i televizi Nova pro pořad Snídaně s Novou, kde jsme o našich kurzech vyprávěly. Mám schované časopisy s fotografiemi z našich kurzů, kde byly otištěny rozhovory s účastníky i se mnou.
Bylo tam velmi kamarádské prostředí, rádi jsme se všichni viděli a měla jsem pocit, že se konečně opravdu dělá pro seniory něco, co má smysl. Začali jsme pořádat různé zájmové kroužky, kurzy na různá zaměření se rozrůstaly i díky správci sítě. Někteří senioři tam zase nacházeli radost ze života a svěřovali se mi také s různými problémy.
Tak to šlo několik let. Začalo mně ale nějak znepokojovat, že kurzů dostávám stále méně a méně. Začali být upřednostňováni moji kolegové-studenti. Ptala jsem se, jestli je tedy se mnou nějaká nespokojenost, nebo názor, že bych měla odejít. Byla jsem ubezpečována, že tomu tak opravdu není.
Ubezpečování ale rok na to skončilo. Před začátkem nového kurzu jsem se měla dostavit do kanceláře. Velmi opatrně mi paní vedoucí a její zástupkyně sdělily, že od paní ředitelky dostaly příkaz nedávat mi už kurzy, že jsem stará a učit budou jen mladí! Sedla jsem si a snažila se představit význam těch řečených slov! Všechno pěkné se mi zhroutilo a význam užitečnosti pro moji generaci se vinou názoru nové paní ředitelky vytratil.
Absurdní bylo to, že mi nikdy nic osobně nevytkla, ani nikdo z vedení. Ale tak se to přeci stává. Málokdo má totiž odvahu něco podobného říct do očí a nahlas. Moji žáci mi oznamovali, že opět přijdou do kurzu a že se moc těší… I těm jsem musela vysvětlovat, že se tam už nikdy nepotkáme…
Dnes tedy žiji zase úplně jiný život, který je tak odlišný od předchozích let! Trvalo mi dost dlouho vyrovnat se s vědomím stáří a skutečným pohledem na něj okolím. Nevím, jak se slučuje snaha společnosti připravovat lepší život seniorům s jednáním, se kterým jsem se nakonec setkala. Naštěstí mám život ráda a raduji se z různých jiných radostí, ikdyž jsem vlastně úplně sama se svým pejskem. Za nějaký čas jsem se dozvěděla, že podobně dopadl i správce sítě, který také nepatří mezi nejmladší generaci. Tomu ale nějaké věci vytkli. Stejně dopadly i obě ženy v kanceláři: paní vedoucí i její zástupkyně.
Co k tomu dodat! Snad jen to, že každý si projde obdobím, kdy už nebude považován za mladého a přesto může být někomu užitečný.
Končím slovy společnosti, u níž jsem pracovala: „Pomáháme seniorům stát se samozřejmou, sebevědomou a respektovanou součástí společnosti!“
Poznámka redakce: článek byl publikován i v časopise Doba seniorů
