Disident, novinář a politik Jiří Dienstbier se do českých dějin zapsal především jako první polistopadový ministr zahraničí. Po odchodu z Černínského paláce již na domácí politické scéně mnoho úspěchů neslavil, zato se jako jeden z mála Čechů prosadil v mezinárodní politice, když tři roky působil jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Až ke konci života Dienstbier, který zemřel před pěti lety 8. ledna 2011, usedl do senátorského křesla.
O Jiřím Dienstiberovi se přitom často spekulovalo jako o kandidátovi na obsazení významných funkcí. Mluvilo se o něm v souvislosti s eurokomisařem, byl kandidátem na vysokého komisaře OSN pro lidská práva. V době krize Grossovy vlády v roce 2005 se Dienstbierovo jméno objevilo mezi kandidáty na premiéra, o dva roky později nechybělo mezi možnými uchazeči o post prezidenta. Nakonec ale jako nestraník za ČSSD zasedl v Senátu, kde navázal na ministerská léta a stal se šéfem zahraničního výboru.
Někdejší známý rozhlasový novinář a po srpnu 1968 význačný představitel disentu Dienstbier do vysoké politiky vkročil už krátce po událostech na Národní třídě. V prosinci 1989 byl jako čelný představitel a mluvčí Občanského fóra (OF) delegován do první postkomunistické federální vlády jako ministr zahraničí. Stejnou funkci a navíc i post místopředsedy kabinetu zastával v následující vládě vzešlé z voleb v červnu 1990. Zároveň byl federálním poslancem.
Po rozpadu OF se Dienstbier stal předsedou Občanského hnutí (OH), později přejmenovaného na Svobodné demokraty (SD). Volby v roce 1992 ale dopadly pro OH neslavně a Jiří Dienstbier opustil vládu i parlament. Jeho strana se neprosadila ani o čtyři roky později, kde kandidovala již jako nový subjekt vzniklý spojením zadlužených SD s Liberální stranou národně sociální (SD-LSNS). SD-LSNS opustil Dienstbier v listopadu 1997 krátce po jejím přejmenování na Českou stranu národně sociální.
Ačkoli na domácí politické scéně Dienstbierova hvězda pozvolna pohasínala (v letech 1996 a 2000 se například neúspěšně ucházel o senátorský mandát), dosáhl ocenění v mezinárodním měřítku. V březnu 1998 byl jmenován zvláštním zpravodajem OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Tomu předcházelo i jeho jmenování českým velvyslancem se zvláštním posláním. Ještě předtím se Dienstbier stal osobním zástupcem prezidenta Václava Havla ve skupině 16 hlav států nebo vlád pro reformu OSN.
Ve svých funkcích však nesklízel pouze úspěchy. Za jeho některé výroky ve funkci zpravodaje OSN jej kritizoval jak prezident Havel, tak například i šéf civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK) Bernard Kouchner. Ani jeho působení v Černínském paláci nebývá hodnoceno pouze kladně - podle kritiků údajně zanedbal politiku vůči Německu, především pak otázky související s druhou světovou válkou. V této souvislosti byl kritizován pro neúčast Československa při jednáních o sjednocení Německa.
Kladenský rodák Jiří Dienstbier (narodil se 20. dubna 1937) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Poté se stal zahraničněpolitickým komentátorem Československého rozhlasu, působil také jako zpravodaj rozhlasu na Dálném východě či ve Spojených státech (ve Washingtonu přišel v květnu 1969 na svět jeho syn Jiří). Byl členem komunistické strany, pracoval ve Svazu českých novinářů. Na začátku normalizace jej ale jako politicky nespolehlivého vyhodili ze zaměstnání i KSČ.
Až do roku 1989 nemohl vykonávat novinářskou profesi a živil se mimo jiné jako noční hlídač a topič. Dienstbier byl jedním z prvních signatářů Charty 77 (dvakrát byl jejím mluvčím), pracoval jako redaktor ilegálního časopisu Čtverec a podílel se na činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V procesu se členy VONS byl v říjnu 1979 odsouzen na tři roky za "podvracení republiky". Po propuštění z vězení stál v půlce 80. let u zrodu Československého helsinského výboru.
Dienstbier získal řadu ocenění, mimo jiné od Václava Havla převzal medaili Za zásluhy (2002), Německo jej vyznamenalo Velkým křížem za zásluhy s hvězdou a stuhou (2003). Mezinárodní tiskový institut (IPI) v Bostonu jej na přelomu století zařadil mezi 50 "hrdinů světové svobody tisku", kteří působili ve druhé polovině 20. století.
Čtyřikrát ženatý politik měl vedle syna i tři dcery, Moniku (1963), Ivetu (1964-1998) a Kristínu (1976). Na Dientbierovu politickou dráhu navázal zejména syn Jiří, současný ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu.
