Letošní zima si s námi hraje jako kočka s myší. Na druhou stranu si nemůžeme stěžovat, že není pestrá. Chvíli je teplo, chvíli mrzne, jednou prší, jednou sněží. Prostě bych řekla, že se letošní zima zatím chová jako rozmarná dáma, která neví, co chce.
Je pátek ráno, povinnosti mě nutí opustit svůj teplý pelíšek, ale nálada se mi zlepší při otevření žaluzií. Za oknem na mně vykoukne krásný sněhobílý slunečný den. Po několika smogových dnech je to jako malý zázrak. No a co myslíte, že jsem udělala. Ano, oblékla jsem si na pyžamo svetr, vzala svůj foťák, který se pomalu, ale jistě stává mojí součástí, otevřela balkonové okno a začala fotit. Mělo to ale háček. Jednak mi byla zima a jednak toho moc nebylo vidět.
Tak jsem si řekla, že tuhle parádu musí vidět více lidí. Po ranní očistě jsem na sebe navlékla své vaťáky, teplou bundu a nezbytnou čepici, počkala jsem až manžel odejde se psy a bez snídaně vyrazila do bílého rána vybavena svým Nikonem. Už jsem se tu někde zmiňovala, že nemám ráda zimu. Opravdu nemám, ale tahle bílá krása za to stála.
Už se nestydím, že všude fotím a lidé jsou zvědaví. Potkala jsem sousedku, a ta se mě ptala, proč fotím a v kterých novinách to bude. Tak jsem jí řekla o íčku a ona hned projevila velký zájem, takže možná přibudou další íčkaři. Věřím, že letošní zima ještě neřekla své poslední slovo a milovníci zimních sportů si ještě přijdou na své.
Je odpoledne, sníh už je skoro pryč a já doufám, že někoho moje fotky potěší, jako potěšily mě. Život se skládá z malých radostí a těch není nikdy dost.
