Odcházela jsem do důchodu trochu netradičně. Byla jsem do něho strčená rovnou z posledního pracoviště, kde jsem pracovala s dětmi celých dvacet pět let, tedy z mateřské školy. Když jsem totiž přišla ráno do práce, po čtrnáctidenním utrpení s dětmi ve škole v přírodě a bez jakéhokoliv odpočinku, moje tělo se tomuto vyčerpání vzepřelo. Stalo se mi totiž, že jsem nemohla vidět děti. Ano, nemohla, a z každého dítěte, které ten den přišlo do školky se mi dělalo hůř a hůře. Možná si myslíte, že je to nemožné, ale stalo se!
Když jsem se vpotácela do umývárny, najednou jsem viděla v zrcadle jenom půlku svého obličeje a druhá půlka se ztrácela v nějakém zrnění... Kolegyně, které se snažily pomoci, mi chtěly nejdříve nabídnout nějaký alkohol, který k mému štěstí nenašly, nutily mě dát hlavu na kolena atd. Ani jednu radu bych prý nepřežila. Když přišla paní ředitelka a viděla to, okamžitě mě šoupla do auta a vezla na pohotovost. Musím podotknout, že ji dva dny před tím zemřela maminka, a proto byla trochu k nepoužití. U doktorky, kam mě celá zoufalá dopravila, se sama rozplakala a prosila doktorku, aby mě zachránila. Doktorka chvíli nevěděla, kdo je pacient. Když mi však změřila tlak, bylo to jasné. Byla jsem to já. Můj tlak ji málem rozbil tlakoměr, až se vyděsila. Ředitelku poslala pryč, aby si šla odpočinout. Mně píchla injekci, položila na lehátko a řekla, abych se nehýbala.
Udělalo se mi lépe, hlavně z toho, že nevidím žádné malé děti a chtěla jsem jít domů. Sama prý nemůžu, musí pro mne někdo přijet. Nebyl kdo, a než abych doktorce nezůstala v ordinaci napořád, tak mě nerada pustila. Jela jsem domů autobusem i metrem a dojela bez problémů. Dlouho jsem marodila, do školky se nevrátila a raději odešla do předčasného důchodu. Tehdy mi bylo úplně jedno, že se připravím o peníze (jak by se mi teď hodily). No, a tím můj život v důchodu začal.
Byla jsem relativně mladá a po uzdravení se cítila plná sil. A co teď? Přece se nebudu chovat jako stará, nemocná chudinka důchodkyně. Také kvůli svému příteli, který byl plný sil a do důchodu ještě nespěchal. Neměl rád nemocné a ufňukané lidi. Také nechtěl, abych se s názvem důchodkyně chlubila. Tak jsem se tedy snažila, abych působila co nejzdravěji.
Můj ubohý důchod, který mi vypočítali, potřeboval nějaký přivýdělek. Našla jsem si práci velice dobrodružnou. Jezdila jsem po republice a prodávala masážní přístroje. Neměla jsem ale stálý plat, dostávali jsme jenom provize z prodaného, a tak jsem se musela hodně ohánět. Bavilo mě to. Při této práci jsem zažila opravdu hodně a příběhy byly někdy až neskutečné. Do tohoto povídání se to ale nevejde.
Teď si některé příkladné babičky řeknou, proč jsem se raději nestarala o vnoučata. Jak jsem však výše podotkla, nemohla jsem nějakou dobu vidět malé děti (nemoc z povolání). Svoje vnoučata jsem ale nezanedbávala, ale obávám se, že jsem se ani nepřetrhla. Jistě, že jsem je měla moc ráda a když bylo potřeba, jela jsem hlídat. Oba moji ženatí synové totiž bydleli ode mne daleko, a tak to nebylo úplně jednoduché.
Také jsem stále ještě pracovala a nevím, jestli to moje děti vždy chápaly. Měly však starost o mé zdraví, a když jsem jednou byla na návtěvě u jednoho syna, měl dojem, že pro svoje zdraví a pohyb dělám málo. Nutil mě hrát tenis, jezdit na kole... Když viděl, že se bráním, zlobil se, že si nedám poradit. Já jsem však žádné rady nechtěla. Prostě sport už pro mně nebyl a také mě to nebavilo. Nechtěla jsem mu totiž fňukat, že moje starší tělo už to nezvládá. Dlouho mě moje děti viděli mladou a divili se, že nedokážu to, co oni.
Plynula léta a já jsem se opravdu nenudila. Začala jsem také chodit hrát do ochotnického divala a moc mě to bavilo. Vyčerpával mě ale můj přítel, který byl pořád při síle. Trochu jsem přestávala stačit. Byla jsem více unavená a on to nechtěl chápat. Jelikož mi jinak oporou moc nebyl, ani finančně, tak jsem se s ním rozloučila. Šlo to celkem klidně, i když se bránil, ale do dneška jsme dobří kamarádi, ovšem už jenom po telefonu.
Můj život v důchodu byl vlastně hodně pestrý. Bylo by to asi na dlouhé vyprávění. On ten život totiž plyne stále dál a je nutné se mu přizpůsobit.
Teď jsem tedy tady, v malém městečku, na vlastní rozhodnutí, jako ještě svéprávná, starší seniorka. Naučila jsem se tak chovat. Žádné velké vyskakování už nejde. To víte, že bych ještě navštívila nějaký ples. Tancovala jsem totiž hrozně ráda. Jednak ale nemám, s kým jít, a také proto, že moje nohy s něčím takovým stejně nesouhlasí. No a teď jsem ráda, že se ráno probudím, že ještě žiju a ten klid mi vlastně dělá dobře. K nějakému rozumnému pohybu mi pomáhá můj pejsek.
Tak snad to ještě chvíli vydržíme, vždyď ten život i v tomto věku je vlastně krásný.
P. S.: Také jsem několikrát někam cestovala, dokud to finančně šlo, abyste si nemysleli, že zcestovalá nejsem.
Můj seniorský život - nová soutěž magazínu i60 o zajímavé ceny. Jaké je to být seniorem? Jak prožíváte toto období života? Co vám seniorský věk vzal a dal? Jak se změnil váš život po odchodu do důchodu? Jak se bavíte v seniorském věku, co nejčastěji děláte? Jste aktivním seniorem, anebo většinu času trávíte sami? Napište nám do nové čtenářské soutěže magazínu i60 své příběhy a postřehy, povídky, glosy. Více o soutěži se dozvíte zde.
