Po svatbě jsme bydleli s manželem u jeho rodičů na mlýně, kde bylo velké hospodářství. Měli býky ovce kozy prasata, na rybníku kačeny. Kolem rybníku moráky a slepice. Hlavně práce pro všechny až nad hlavu. A hodně polí a luk. Kolem dokola les. Já jsem samozřejmě věděla do čeho jdu, protože jsme do naší svatby spolu chodili čtyři roky. A tak když moje vrstevnice šly do společnosti, nebo se chystaly na dovolenou, tak já místo zábavy chodila pracovat na pole. Ale nevadilo mi to, práce jsem se nikdy nebála.
Od jara se sekla tráva, naučila jsem se síct i kosou. A u toho sena (že ho bylo) se krásně opalovalo. Pak se sel ječmen a pšenice. Prvního května se mělo chodit do průvodu, ale jelikož bylo volno, tak se sázel velký lán brambor. Od rána do večera. To pak bolelo celé tělo. Ještě zasít řepu a bylo na chvilku poděláno. Ale jen na chvilku...
Když se nám narodily děti, tak s námi trávily čas na poli. Dala se jim do trávy deka, děti se na ni posadily a my makali. A když byly větší, tak bez reptání dělali, co bylo třeba. Velmi často slýchávaly, že bez práce nejsou koláče. Každý večer, pokud to počasí dovolilo, se dělal u rybníka oheň, opékal kabanos nebo ryby - to bývala taková naše společná dovolená. V srpnu se sklízela z pole pšenice. Manžel zapojil za malotraktor žačku, děti dostaly do rukou hrábě a vyjelo se na pole. Já seděla na žačce, v rukou obrovské hrábě, pravou nohou se sešlápla nějaká věc, která vyzvedla dřevěnou mříž. Na ní se část posečeného obilí těmi hráběmi přidržela a zároveň se musela zvednout pravá noha, a tím se docílilo toho, že za mnou po tomto obřadu zůstala úhledná hromádka obilí. Tohle byla dřina - často jsem volala: Kde je kombajn? A manžel odpovídal: Sedí za mnou na žačce...
Když už jsem byla unavená, tak jsem zavolala na manžela, že je přestávka a že musím čůrat. Odběhla jsem na mez, stáhla kalhoty a jala se vykonávat potřebu. Vtom okamžiku se ozvalo bzučení, vyřítilo se hejno vos a bodaly kam se dalo - samozřejmě do holé zadnice a na intimní místa nejvíc. Já kalhoty přidržovala rukama, utíkala jak nejrychleji to šlo a vosy za mnou. Manžel když pochopil, co se stalo, tak na mě řval "rychle lehni na mez do brázdy oni tě přeletijou"!!! Všichni přítomní na poli se nehorázně řehtali. To musel být pohled na to, jak s kalhotami v hrsti a holým zadkem peláším směr rybník. A já cítila jen další a další bodance a utíkala přes silnici až k rybníku, do kterého jsem skočila. Manžel přiběhl za mnou a ptal se: Ty se koupeš oblečená? Když ale viděl, že mě do smíchu vůbec není, pomohl mi z rybníka - to už jsem brečela bolestí a děti se mnou. Tchýně mě uložila mě do postele, dala octové obklady a nějaký paták. Několik dalších dnů jsem si na žací stroj nesedla, vlastně asi dva dny jsem neseděla vůbec. Pole dosekl manžel s tátou.
A co vám mám povídat - ještě dlouho mi manžel při vzpomínce na vosy říkával "vždyť jsem na tebe volal: lehni do brázdy, vosy tě přeletí." Nevím jestli by mě přeletěly, zkoušet to nebudu, těm vosám se ani nedivím, že mě dobodaly, vždyť jsem jim načůrala do obýváku. Ještě dnes, když jsem u tchýně a procházím s vnoučaty kolem polí, mám úsměv na tváři a vnoučata se ptají: "Babi, čemu se směješ?" A já vyprávím... Pole jsou už částečně zatravněná. Mlátička odpočívá, kosu nahradila motorová sekačka, chlívy zejí prázdnotou, jen slepice na dvorku vesele pobíhají. Ale les je plný hub, když zrovna rostou, v rybníce se klidně koupe vnouček. Je tam krásně a pro mě plno vzpomínek na časy minulé.
Z archivu - náš portál obsahuje přes 5000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
