Jeho baladické písně na způsob úvahových monologů byly pro tisíce lidí symbolem odporu proti komunistickému režimu. Vladimír Merta, náročný písničkář a inspirativní kytarista, se ale sám cítí být spíš filmařem. Jeho hudební tvorba se nicméně řadí k tomu nejlepšímu, co na české scéně vzniklo. Též publicista, spisovatel a vystudovaný architekt slaví tuto středu sedmdesátiny.
"Jsem profesionální improvizátor a hledač nových příležitostí," říká Merta, který píše knihy, články a eseje a ve vlastním nakladatelství vydává publikace i hudbu.
Píše také scénáře, točí dokumentární filmy, hraje na loutnu, vystupuje se souborem Mišpacha nebo s Janou Lewitovou a nahrává sefardské písně i moravské balady. Dělá scénickou a filmovou hudbu a píše náměty animovaných filmů.
Hudba v jeho tvorbě však zaujímá zvláštní místo: "Mě hudba nadnáší. Je to, jako když plavete ve vodě a někdo vám podstrčí křídla. Taková ta, co mívají andělé... Píseň a poezie patří k jedněm z mála spontánních činností, které nám ještě zbyly."
Společně s Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem a dalšími kolegy ze sdružení Šafrán si Merta v sedmdesátých letech získal publikum hlavně zlidovělými protestsongy: "Byli jsme cosi jako razící četa. Očekávali jsme, že nás ve svých aktivitách bude následovat spousta dalších lidí, nejen s kytarami."
Sám je autorem prvního českého "moderního" písničkářského alba Ballades de Prague, které natočil v Paříži v roce 1968. Po návratu dostal na řadu let první normalizační zákaz, jeho druhé album už nevyšlo. Se Šafránem pořádali koncerty, nahráli desku, ale ani ta se nedostala na pulty.
Spor Třešňáka a Hutky s režimem se vyhrocoval a skončil jejich nedobrovolným exilem. Mertovi se podařilo vydat sólovou desku s názvem P. S. v roce 1978. Jinak se průběžně setkával se zákazem činnosti, další desku mu Panton vydal teprve před listopadem 1989. Ve druhé polovině osmdesátých let se Merta stal jednou z nejpopulárnějších osobností folkového hnutí.
Tento podle mnohých kytarový virtuos je přitom téměř samoukem, výuku na lidové škole umění nevydržel dlouho. Ale později v Anglii přišel na to, že se dá hrát i jinak.
Skládat vlastní písně začal již za studií architektury na ČVUT (absolvoval v roce 1971). Narodil se 20. ledna 1946 v Praze, jeho otec Augustin Merta byl válečným veteránem z druhé světové války, po válce hrál divadlo, na housle a maloval.
Merta se později rozhodl studovat FAMU, natočil cosi jako experiment, který zaujal, a přijali ho. Absolvoval v roce 1976 adaptací povídky Oty Pavla Smrt krásných srnců.
Film pokoušel i jako skladatel filmové hudby, scenárista (podle jeho předlohy natočil Jaromil Jireš Operu ve vinici), i režisér animované pohádky - podle Werichova Fimfára vznikl František Nebojsa.
V době zákazů vystupování hrál Merta v divadle Viola, asistoval v Realistickém divadle, vystupoval se skupinou Mišpacha, interpretující židovský folklor. V roce 1986 mu byla udělena Zlatá porta za zásluhy o rozvoj folku. Také překládal angloamerické básníky a písničkáře, pokoušel se o prózu, organizoval hudební happeningy, zhudebňoval poezii.
A v listopadu 1989 hrál z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze tisícům demonstrantů. Po roce 1990 se písničkáři pokoušeli sdružení Šafrán obnovit, projekt však provázely neshody a skončil neúspěchem.
Merta si v roce 1991 založil nakladatelství ARTeM. Koncertuje, učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU.
"Mou životní výhrou byla zvláštní kombinace umíněnosti, cílevědomosti, lemplovství a zvědavosti," říká tvůrce, který se v roce 2002 se podílel na hudbě pro film Fimfárum Jana Wericha.
K jeho novějším albům patří Filmy v hlavě (2004), Domilováno (2013) a Imagena (2014). V roce 2013 vydalo nakladatelství Galén kompletní vydání jeho písňových textů. Na téměř tisíci stranách představuje zpívanou poezii jednoho ze zakladatelů českého městského písničkářství.
Vladimír Merta oslaví své 70. narozeniny čtyřhodinovým koncertem v pražském Paláci Akropolis. Na akci konané 2. února s názvem V krásných dobách folku... aneb Co o sobě ještě nevíme vystoupí řada osobností české hudební scény.
"Očekávám hořko-sladký mejdan na stojáka. Nebude to nějaké hurá, že jsme se dožili, myslím, že to půjde docela do slabin," uvedl Merta.
První část akce Merta nazval Pocta starým českým kytarám a hosté by v ní měli hrát na své "staré blbé neladící" kytary. Druhá část pak bude více věnovaná hostům, mezi kterými by měli být Jaromír Nohavica, Vladimír Mišík, Michal Prokop, Robert Křesťan, Zuzana Homolová, Dagmar Voňková, Olin Nejezchleba a další. Dorazí i Mertovi přátelé z výtvarného a hereckého prostředí.
