Muž na lavičce. Příběh k fotu dne "Bez domova"
FOTO: archiv autorky

Muž na lavičce. Příběh k fotu dne "Bez domova"

28. 1. 2016

Příběh k Fotu dne je smutný a plný kontrastů, který se nedal stěstnat do padesáti slov.

Zkřehlý bezdomovec sedící v parku na dřevěné lavici.

Je parádní, mrazivá, slunečná neděle.

Pro nás, kteří jsme si vyšli zachumlaní do hřejivého oblečení, to byl krásný, radostný den. Brali jsme totiž jako samozřejmost, že se vrátíme do tepla domova.

Máme se kam vracet. Proč by to mělo být jinak?!

Ale pro někoho tento mrazivý den postrádal jakoukoli poezii.

Byl utrpením. Mohl  být totiž  dnem posledním. 

Tento zlomený muž z fotografie měl ještě nedávno také domov. Pamatuje si to moc dobře.

Proč zrovna já? Proč já musím chodit  parkem celou noc, abych nezmrznul? Jak jsem mohl dopustit tuto situaci?

Jak my ostatní, můžeme v době blahobytu toto "dopustit"?

Kontroverzní otázka, že? Kde se stala chyba?

Jak je možné, že někdo v mrazech, bezohledně vypouští vzácné teplo jen tak pánu Bohu do oken?

Příběh bezdomovce z fotografie je celkem banální. Kdysi ho kamarádka požádala, když ještě normálně žil, zdali by za ni neručil u banky. Bude poctivě splácet. Ale pak na to jaksi zapomněla a ztratila se v cizině.

Přišel o práci, onemocněl, neměl na jídlo, natož na bydlení. Bez peněz se všichni od něj odvrátili. Nemá na zdravotní pojištění. Nemá rodinu. Nemá děti. Nemá přátele. Zůstal sám, opuštěný jako pes, jen s batohem a vozíkem na vrzavých kolečkách.

Přicestoval do Prahy. V ní viděl naději.

Právě v okamžiku, kdy unavený dosedl na lavičku jsem si dovolila zezadu cvaknout spoušť.

Neviděl mne.

Nepřála jsem si to. Nějak jsem se cítila nesvá.

Ale pak mne napadlo, že vidím pod lavičkou ležet bankovku. Musel ji zřejmě vytratit. Nebo to byl jen stín?

Shýbám se. Co kdyby ji odvál vítr?

„A není vaše?“ řekl udiveně.

„Není.“

Pak se naše ruce dotkly. Ucukla jsem, jako bych se spálila.

Na okamžik sevřel mojí teplou, zhýčkanou ruku do svých ledových. Objalo mne ledové království.

„Děkuji vám.“

Ten člověk v tom okamžiku nebyl zlomený, to jsem byla spíše já.

Bezradná. Ale co dál?

Je chvilková, jednorázová pomoc a tím způsobená radost  řešením? Určitě pomůže z nejhoršího.

Ale jak pomáhat? Hodit neštěstí druhých za hlavu? Člověk má přece dost svých starostí.

Vím, řeknete, ať jde pracovat, ať nepije, ať nekrade, ať se vykoupe, ať nezapáchá, ať nepřekáží slušným lidem v chůzi...

Nám, lidem  z "tepla" se to říká snadno. Snadno se odsoudí člověk z okraje společnosti..

Zmrznout v miliónovém městě je tragédie.

Cítila jsem beznaděj, a to mám domov!

Než jsem zmizela za roh, ještě jsem se ohlédla.

On tam seděl dál shrbený a díval se do dáli na zmrzlou sněhovou pláň.

Slunce přeci jenom začalo trochu hřát.

Tu noc v Praze nikdo nezmrznul.

fotografie fotografování Moje próza Můj příběh
Hodnocení:
(4.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Várošová
Je to smutný příběh o životě člověka o kterém nic nevíme.Nemohu zde posuzovat a ani nechci odsuzovat člověka,když nevím kdo mu pomohl,aby žil takto na ulici.O takové lidi by se měl postarat především stát.Snad jsou občany ČR. Dát jim jednoduché ubytování,aby měli kde hlavu složit,nějakou obyčejnou práci za kterou by měli na zaplacení ubytovny a základní stravy.Oblečení jim dá charita. A mohli by žít, tak trochu důstojně..Na čučo a cigarety peníze nepotřebují,aby je vyměnili za jídlo. A vše přece jde,jak jste se přesvěčili z příspěvku Helenky. Věřím,že každý by se jim snažil pomoct,ale někdy je pro ně důležitější flaška alkoholu, jak život.
Alena Tollarová
Naštěstí jsem nikdy podobnou situaci nemusela řešit, ale nějak mi nejde do hlavy, že pokud někdo opravdu nechce takto skončit, že není žádná možnost, jak se tomu vyhnout. Nevím, takže nikoho nesoudím. Těch "našich" pár bezdomovců má svůj pelíšek u zdi Tesca, celé dny vysedávají na lavičkách a hází pod ně láhve, pro prošlé, ale ne nejedlé potraviny si chodí do kontejnerů k Tescu, močit chodí všem na očích ke zdi Planea, to druhé nevím ... Tak nevím.
Eva Mužíková
Když vidím na ulici bezdomovce, přejdu na druhou stranu, neumím ovládnout reakci mé duše., neumím zabránit takovému nepříjemnému pocitu rozechvění, který mnou prolíná. Není to jednoznačně řečeno soucit, je to jakási bezradnost, nerozhodnost, jak se zachovat. U nás v jedné ulici téměř pravidelně sedí na schodech špinavá žena, zabalená do všeho možného. V ruce cigaretu a doslova vyřvává na každého kolemjdoucího..: " Dejte mi deset korun na chleba". Její doslova vulgární hlas člověka provází celou ulicí, lidé se jí, tak jako já vyhýbají. Kde je pravda, je to ubožačka, nebo naopak... Jak píše Lidmila, těžko soucit, když neznáš pozadí...
Helenka Vambleki
Pro úplnost - vyhodili mne z práce v r. 2007 - bylo mi 53
Helenka Vambleki
Když jsem přišla o práci, dostala jsem podporu v nezaměstnanosti a z toho se ještě dalo "vyžít". Pak už jsem dostávala jen dávky hmotné nouze, které už k životu nestačily. Místo rezignace a žebrání před supermarketem jsem stále hledala brigádu a sem tam si pár korun přivydělala, abych pokryla nejzákladnější potřeby-jako první zaplatit bydlení v 1+1, pak jídlo...na další už nezbývalo. Mnoho lidí mi tenkrát pomohlo třeba pozváním na oběd, věnováním obnošené bundy či bot. Brrr, jen vzpomínka vyvolává znova tu beznaděj...ale nevzdala jsem se, nedopustila pád až na úplné dno a ze všech sil vybojovala vítězství nad bídou. Nikdy mne naštěstí neopouštěl humor a dobrá nálada a to byly berličky, o které jsem se mohla opřít. Tato nejistá doba naštěstí skončila v r.2011 a od odchodu do důchodu už opět žiji důstojně...raději ani nebudu domýšlet, co všechno mne mohlo potkat a jak málo mne dělilo od pána na lavičce.
Vladka Steinová
Vando, předložila jsi nám aktuální a nadčasový článek, nutící k zamyšlení. Zamyšlení, které nemůže nikoho z nás nechat lhostejným. Kde se ve společnosti stala chyba, kdo je odpovědný? Tobě díky.
Růžena Antlová
smutný příběh ,mě strašně tihle lidé bez domova dokáží rozesmutnit a dlouho když některého potkám. Pokaždé když jedu do města nějakého obdaruju . Peníze nedávám ale koupím tak jak minule 3 rohlíky a kus salámu . Viděla jsem ho jak stojí venku u supermarketu schoulený opřený o zeď. Podávám mu sáček s jídlem a on nevěřícně sahá po sáčku a stále dokola opakuje "děkuji" po pár krocích se otáčím a on hlasitě plakal věř mi že jsem dlouho měla o čem přemýšlet . Někteří bez domova si za svůj stav můžou sami , někteří se ocitli bez domova ne vlastním přičiněním . V době kdy se státy starají o uprchlíky dají jim jídlo peníze teplo a střechu nad hlavou mě to docela štve že nedokáží pomoci bezdomovcům aspoň těm kteří o pomoc stojí
Lidmila Nejedlá
Jo, Vando, je to na pováženou. Těžko jsem si na ty chudáky zvykala a dcera mě musela krotit, abych nerozdala majetek. Dnes jsem netečná. Také jsem byla na dně finančně i fyzicky a na to úsilí a dřinu, abych se vyhrabala, nikdy nezapomenu. Dnes se stačí podívat, kolik firem nabízí práci, a to i s ubytovnou. Ale proč pracovat a splácet dluh někoho jiného, nebo platit alimenty. Těžko soucítit, když člověk nezná pozadí. Ale neschopnost lidí mě nedojímá.
Jana Šenbergerová
"Kde se stala chyba?" Všichni doufáme, že my s tím nemáme nic společného, ale bohužel máme. Takže spíš by chtělo zamyslet se nad tím, jak z toho ven. Obávám se, že naše lidská společnost ještě nedorostla ke globálnímu řešení svých problémů. Každý její problém se dotýká všech, jen si to nechceme připustit, protože my jsme ti dobří, ti na správné straně. Jenže na Zemi jsou jen čtyři světové strany pro všechny a se všemi se točí stejně. Vando, vykecávám se, protože po přečtení jsem neměla slov. Nad hloupostmi se dá mávnout rukou. Ale tohle není hloupost.
Lubomír Müller
Niterně vyprávěné, Vando, a k zamyšlení. Myslím si, že není nikdo z nás, kdo by se aspoň jednou nedostal do situace, kdy se potká s beznadějí symbolizovanou konkrétním osudem. Proto jsme společenství lidí, abychom jedince ochránili. Ochránili aspoň drobným okamžikem účasti a nějakou formou pomoci, kterou můžeme poskytnout. Ale ta největší práce zůstává na tom, kdo se ocitnul v beznaději. A ta práce je nejtěžší z nejtěžších. Jen ten, kdo se někdy v takové situaci ocitnul, opravdu ví, jak je to těžké nepodlehnout zmaru a beznaději a jak je sebemenší pomoc důležitá. Každý osud je však jedinečný a za tuto jedinečnost platíme jistým druhem osamocení. Není potřeba se stydět, že "my" jsme zaopatření, a "někdo" není. Všichni si svůj život projektujeme sami a děláme chyby, za které platíme nějakou svou daň. Pokud se však dostaneme do soukolí lhostejnosti druhých, ta daň se stává neúnosnou. Je to těžké téma a má více otázek než spolehlivých řešení. Tvoje úvaha, Vando, je velmi dobrá a nutí k zamyšlení a hledání odpovědí. Díky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.