Výpravčí vlaků Bohouš Kolbaba se oženil ve dvacátém čtvrtém roce svého života. Pojal za manželku učitelku, dceru místního pana Řídícího. A aby nebyl všemu konec, manželka pana Řídícího byla též učitelkou v mateřské školce. Tímto tahem byl jako amatér navždy vyloučen z kruhu rodinných pedagogů. Neměl akreditaci. Kontrolou domácích úkolů jediné dcery prováděl jenom rámcově. Naštěstí holka byla ve škole prémiantem a bez problému vystudovala vysokou školu.
Jak šel život, Bohouš se rozvedl a pojal za manželku jinou ženu. Ta mu přivedla do rodiny syna školou povinného. Nyní si mohl ,,otec“ vyzkoušet své pedagogické schopnosti. Kluka ihned zasvětil do historie letectví. Stěny jeho pokoje vymaloval znaky všech pěti Československých perutí ve Velké Britanii. Také pro něj sehnal na burzách několik ročníků časopisu Letectví a Kosmonautika. Kluk začal lepit letadýlka. Jednoho krásného dne navštívil Bohouš pokoj hocha a doslova zkoprněl. Nástěnná malba byla překryta plakáty skupiny Iron Maiden! Tím skončila snaha přetvořit potomka k obrazu svému.
Hoch se vyučil opravářem elektrických lokomotiv. Přihlásil se na elektroprůmyslovku. Pak ale založil rockovou kapelu, školu opustil a vrátil se do depa. Pojednou se stal výpravčí ve službě adresátem telefonátů tohoto druhu: "Toník nechodí do práce, fláká se a je značně nespolehlivý. Jste jeho otec, dělejte s tím něco!" Bohouš smutnou zprávu oznámil své druhé ženě jakožto biologické matce nezdárného syna. Její odpověď jej zcela uzemnila. Pravila: "Nestarej se, není tvůj!" Tímto skončil pokus o pedagogickou činnost.
Rychlým tempem se dostavil důchodový věk. Osamělý a dvakrát rozvedený senior může už jen pozorovat snahu rodičů o výchovu vnoučka Bohouška. Rodiče jsou oba vysokoškolsky vzdělaní lidé, a jak jinak, kantoři. Vnuk ve škole celkem prosperoval, ale studijní typ to nikdy nebyl. Potíže nastaly až v prvním ročníku gymnázia. Seniora opět zastihla Jobova zvěst, jako kdysi coby výpravčího vlaků. Vnuk propadl a z gymnázia odešel. Nepropadl zásluhou nevědomosti, ale lenosti. Chodil za školu, neučil se. A otec rozhodl: "Když nechceš studovat, budeš makat!" Vnouček nastoupil do učiliště na obor Kuchař, číšník.
Do děje najednou vstoupila dcera. Projevila se v ní matka se vším všudy. Když si jednou Bohoušek stěžoval, že kuchařina je dřina a kotel těžký, od kuchařiny odešel a vyučil se číšníkem.
V dnešní době je nutná maturita. Je naprosto lhostejné jakým způsobem dosažená. Bývaly doby, kdy se maturovalo i ze Skoku vysokého. Bohoušek nastoupil na dvouletou nástavbu školy pro číšníky a kuchaře, ukončenou maturitou. Stal se z něj věčný student. Maturoval po pětiletém studiu! Rodiče jej podporovali, přidal se i děda Bohouš Kolbaba. Vnouček se brzy vypracoval na nemakačenka prvního stupně. Naučil se nezřízeně šetřit, místo aby si přivydělával brigádami. Musel by totiž vstávat a vzdát se spaní do dvanácti hodin. Dcera Drahomíra drží nad nezdárným synem ruku a z domácnosti se stává MAMAHOTEL.
"Tak dost!" zavelel otec Vladimír. "Kluka vyhodím na mráz a zavřu penězovod!" Manželka jej s pláčem uklidnila.
Z pozice dědečka a člověka již problémům výchovy dětí vzdáleného, rozhodl se Bohouš konečně zasáhnout. Obnovil známost se svým dlouholetým spolupracovníkem, o generaci mladším kolegou Rudou Uhrem. Ten se mezitím vypracoval na náměstka ředitele Železničního ředitelství v Brně. Odehrál se tento dialog: "Nazdar Sire, rád Vás opět vidím!" "Nazdar Rudo, měl bych takovou prosbu. Nenašlo by se u dráhy místo průvodčího vlaků. Můj třiadvacetiletý vnuk je po maturitě a hledá práci!" "Jo tady máte číslo mobilu na inženýra Kordulu. Kluk mu musí ale zatelefonovat sám! Má povoleno oznámit, že jsem číslo mobilu prozradil já!"
Rozhovorem rozradostněný senior spěchal oznámit radostnou zvěst dceři: "Holka, kluk bude mít stálé zaměstnání. Když bude šikovný, dotáhne to třeba na revizora. Bude mít služební postup, různé příplatky a vstupní plat devatenáct tisíc! Může v tom povoláni zešedivět. A hlavně, nebude muset makat a směnu prosedí v teple!"
Uplynul měsíc. Po celou tu dobu se spasitel obával informací. Konečně se ozvala dcera: "Tati on tam nevolal! Prý by musel chodit na noční, sloužit ve svátky, soboty a neděle. A to prý není nic pro něj!"
Senior Bohouš Kolbaba sedí smutně za stolem a popíjí sklenici vychlazeného piva. Jako pedagog zklamal na celé čáře. K životu už moc nepotřebuje. Jenom trochu toho zdravíčka. A jako bonus by jej potěšila jediná zpráva. Mohla by být od vnoučka. Oznámil by: "Dědo, já jsem si to rozmyslel a tomu Inženýrovi Kordulovi zítra přece jen zavolám!"
