Vážení přátelé, dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám vůbec něco psát o mém seniorském životě. Neumím jezdit na kole, nejezdím na kolečkových bruslích, nelyžuji, ba ani nelezu po horách. Přeji všem, kdo toto vše provozují hodně štěstí, ale já se těmito zájmy a umem prostě pochlubit nemůžu.
Pak jsem si ale řekla, že můj život není tak bezbarvý, i když leccos neumím, nebo nemůžu, pořád je tu někdo, nebo něco, co mi život obohacuje, a já se snažím to oplácet, co mi síly stačí. Ti někdo jsou hlavně moji čtyři vnuci, a teď i pravnučka, které jsou dnes krásné čtyři týdny.
Všichni asi víte, že mám velmi omezený pohyb, takže se nemůžu moc procházet, či někde lítat, ale při tom všem si někdy zahraji s vnuky stolní tenis, není to hra rovná jim, ale oni se mnou trpělivě hrají, taky proto, že nade mnou vždy vyhrají. To píši o Honzíkovi a Ríšánkovi, to jsou vnuci domácí.
Když byla dvojčata mladší, i s těmi jsem hrávala fotbal, a taky stolní tenis. Všichni moji vnuci jsou mimořádně sportovně nadaní, a jsem ráda, že mě neodhánějí, protože chvilky s nimi prožité jsou pro mě velkým přínosem, doufám, že i já jim něco dávám na obohacení života, To, že jim občas uvařím nějakou dobrotu, to je pro mě samozřejmostí, všichni čtyři milují moji svíčkovou, prý je nejlepší, jakou kdy jedli. S vnuky nejen "sportuji", ale i si s nimi odmala povídám, hrajeme karty, vědomostní hry, taky vaříme, tři z nich zdědili snad moje kuchařské umění a není pro ně problém třeba udělat knedlíky, které neumí nejedna zkušená hospodyňka.
Jistě jsem na něco zapomněla, ale ne na Emmu, moji pravnučku. Jak jsem napsala výše, dnes jsou jí čtyři týdny, už jsem jí párkrát viděla, už jsem měla možnost si jí oblíct, nebo pochovat v náruči. Cítím, že tato holčička je moje další velká láska. Přála bych si, abych jí viděla vyrůstat, jako jsem viděla všechny moje vnuky,ale vím, že vše je konečné, tak uvidím, kolik mi toho bude dopřáno.
A další důchodcovské aktivity, pokračuji v sukodu, ráda si zaplavu, prý dobře vařím (říkají jiní), pořád mám ráda teplé letní večery, život mi obohacují i kytičky, kterým se věnuji od jara do podzimu a každým rokem se těším na moře, jen mi to poslední roky nebylo dopřáno. Mám ráda víno, i to si dopřeji, mým přítelem je i PC, sem tam něco sepíši a pošlu do redakce.
Taky jsem si našla na internetu spoustu dobrých přátel, někteří jsou i z tohoto portálu, nechci jmenovat, abych někomu neublížila, ale ti, o kterých píši, to dobře vědí, tak jim touto cestou moc děkuji.
Jinak žijeme s mužem obyčejný život, že jsme italské manželství, které trvá už 48 let, to taky víte, často spolu vyjíždíme na malé výlety, nákupy, ale vozí mě i k doktorům, hlavně do Plzně, která je další mojí velkou láskou. Prostě potřebujeme jeden druhého,a já pořád doufám, že ta špetka lásky by se tam dala ještě vykřesat.
Jistě by se dala najít spousta pozitiv, omlouvám se dceři a synovi, taky zeťovi, že jsem je nejmenovala, přesto, že je miluji, ale můj seniorský život se mnou žijí hlavně vnuci a taky můj muž, a naše psí zpravodajka Ladyna.
Včera na mě štěkala, že už připravuje další povídání o naší rodince. No,když jí to baví, ať něco napíše.
A já zdravím všechny íčkaře. Mějte se prima!
Život se zdá, že plyne pomalu
a cestou střípky sbírá,
když se staneš seniorem,
rychlosti hned nabírá...
Můj seniorský život - nová soutěž magazínu i60 o zajímavé ceny. Jaké je to být seniorem? Jak prožíváte toto období života? Co vám seniorský věk vzal a dal? Jak se změnil váš život po odchodu do důchodu? Jak se bavíte v seniorském věku, co nejčastěji děláte? Jste aktivním seniorem, anebo většinu času trávíte sami? Napište nám do nové čtenářské soutěže magazínu i60 své příběhy a postřehy, povídky, glosy. Více o soutěži se dozvíte zde.
