Život tropí hlouposti, jak se říká. A právě jednu malou mi natropil. Ačkoliv patřím mezi podivíny, kterým se říká vegetariáni, moje tělo zatoužilo po mase. Pravděpodobně si pamatovalo na pečeného králíčka, kterého dělávala maminka na česneku a s bůčkem k tomu. Chuťová paměť těla je jako učitelka, která si některé žáky oblíbí, a jiné ne. Pečený králík byl pro mou chuťovou paměť velmi lahodný žák, a tak si ho oblíbila, zato žákyně pohanková kaše se mé chuťové paměti už docela zajídala. Naštěstí tak jako má ve škole nad učitelkou větší pravomoc ředitel, v mém těle má nad chuťovou pamětí větší pravomoc rozum. A ten nařídil, že se moje chuť musí chovat podle osnov, ve kterých je jasně vyjádřeno: Nebudeš toužit po mase.
Ten den jsem však na svých toulkách se psem potřeboval dokoupit mandle a slunečnicová semínka a taky žitné vločky, jáhly a balíček špaldové krupice pro vaření kaší. Pes Yorki měl granulí též už sotva do jedné hrsti, tedy nezbývalo, než navštívit nejbližší městečko a vyhledat obchůdek s těmito pro nás nepostradatelnými potravinami.
Jen co jsme vešli na spodní konec náměstí, Yorki zavětřil, rozhlédl se, pak se podíval na mě a pak znovu před sebe, pak opět na mě a pak znovu před sebe, a pak už jen štěkl a zůstal koukat na protilehlou stranu. Sledoval jsem jeho pohled a můj zrak padl na rohový dům s podloubím. Mezi dvěma pilíři se leskla velká bílá cedule s krásně vyvedeným červeným nápisem: Řeznictví a uzenářství.
„Tak to po mně nechtěj!“ řekl jsem rezolutně. „Tam já nejdu. A nedělej na mě oči! Nepřemluvíš mě, i kdybys mi tady zazpíval Pes jitrničku sežral. Jestli chceš, jdi si tam sám, ale se mnou nepočítej! Já jdu jinam. Rozumíš mi?“
Rozuměl mi velmi dobře. Zavrtěl se v bocích a ihned se rozeběhl přes náměstí k domu s lákavou cedulí, která mu asi voněla už jen tím, co na ní bylo napsáno. Zastavil se před obchodem, sedl si na bobek a zůstal civět do výlohy.
Znal jsem ho už natolik dobře, že jsem věděl, co bude následovat - bude se koukat do výlohy tak dlouho, dokud mu něco z ní nedonesu. Bylo mi jasné, že mě čeká tvrdé diplomatické jednání, protože jsem nehodlal do uzenářství jít a kupovat jitrnice, jelita či cokoliv jiného masitého. Takže mu budu asi muset zalhat, že dneska už mají zavřeno a je tedy bláhové tu jen tak dřepět a koukat.
Došel jsem k řeznictví. Za sklem výlohy ležela na podnose dozlatova vyuzená hlava prasete, vedle ní byla položena velká řeznická sekera na bourání masa a kolem naaranžováno několik štanglí salámu, nožiček párků, provázkem svázaných vuřtů a jitrnic se špejlí, a nad tím vším visely dvě cedulky: Pravé špekáčky, žádné sojáčky a Naše skvělé jitrnice rozjasní vám blahem líce.
Postavil jsem se vedle Yorkiho. Zíral na cedule s takovým zaujetím, až mě v první chvíli napadlo, jestli neumí i číst. Ani bych se nedivil. Uměl všechno, co má pes umět, aniž bych ho to musel učit. Přišel za mnou již hotový. Rozuměl povelům čekej, sedni, lehni, zůstaň, ke mně, k noze, nesmíš, můžeš, volno, neštěkej, štěkej. Jen nerozuměl povelu nežer tak rychle. Cokoliv totiž bylo k žrádlu, to v něm mizelo jako ve výkonném vysavači. Nepochyboval jsem, že tuhle řeznickou výlohu by vysál natotata. Následky jsem si však raději ani nechtěl představit, a jak se léčí takový přežraný pes, jsem opravdu netušil. Jedno jelítko bych mu snad klidně i koupil, jenomže já se bál, že když vejdu do krámu, nevydržím a koupím si i pro sebe. A tím pádem selže moje rozhodnutí nejíst nic, co bylo dřív živé a kvůli mně se muselo zabít. A pokud tu opravdu mají špekáčky a žádné sojáčky, jak hrdě hlásá cedulka ve výloze, pak všechno to maso i uzenky museli být nedávno živí tvorové.
Nezbylo mi, než tedy zalhat a psovi i sobě říct: „Tak to je smůla, tady mají dnes zavřeno.“
Lhát psovi by se nemělo, natož lidem, natož sobě. Nejen, že lež má krátké nohy a daleko se od vás nedostane, ale ona se i vrátí a nakope vás do holeně, ne-li ještě někam jinam. Právě ve chvíli, kdy jsem se takto hanebně snažil Yorkiho přelstít, vyšla z prodejny starší, zato hodně tlustá paní s nákupem. Hezky se na Yorkiho usmála, jak to jen baculatí lidé umějí, a melodicky zašvitořila: „Páníček ti přišel pro dobrůtku, viď? To máš hodnýho páníčka!“
Šibalsky na mě mrkla a zmizela za rohem. Hodnýmu páníčkovi se zatmělo před očima, zatímco jeho psovi se rozsvítilo. Tady mi někdo lhal, přečetl jsem si v jeho zorničkách jak na zářícím displeji.
Zastyděl jsem se a cítil v holeni kopanec. Moje lež se vrátila velmi rychle. „No jo, no jo, tak nemají zavřeno,“ snažil jsem se vykroutit z nepříjemné situace. „Ale já si myslel, že mají, víš? Je poledne, to někde opravdu přestávku mívají. No přeci bych ti nelhal! “
Yorki na mě krátce štěknul a potom se zadíval na vchodové dveře řeznictví. Rozuměl jsem: Nebude mé předešlé tvrzení brát jako lež, když teď vejdu do obchodu a s něčím dobrým se vrátím. V opačném případě jeho důvěru navždy ztratím.
Nedalo se jinak - vešel jsem.
Pro ty, kteří chodí do masny každý den, takový okamžik nic neznamená, ale mně nastaly krušné chvíle. Vzduch uvnitř měl v jednom kubickém centimetru pouze jednu molekulu kyslíku, a zbylých devadesát devět molekul patřilo dušené šunce, debrecínce, loveckému, turistickému a uherskému salámu, pirátské klobáse, anglické slanině, čabajce, vuřtům, špekáčkům, uzeným kýtám, jaternicím, tlačenkám a jelítkům z vařeného vepřového masa, krve, krup, škvarků, žemlí, vývaru a koření. A aby toho v jednom centimetru krychlovém vzduchu nebylo málo, tak se tam namáčkla ještě molekula kořeněného špeku. Prostě k vzteku!
Nadechl jsem se, plíce nasály těch devadesát devět uzenářských molekul, předaly je do krevního oběhu a srdce je napumpovalo do každé buňky mého těla. Několik mozkových buněk, které ještě nepodlehlo, křičelo ze všech sil: „Neměl bys! Nemůžeš! Nesmíš! Copak je prase, býk, jehně či slepice něco míň než pes? Jedl bys klobásy ze svého psa?“
Možná je šťasten ten, kdo tyhle křičící mozkové buňky nemá a kdo tuhle morální schizofrenii nevnímá. Nicméně dvojjakost našeho vztahu ke zvířatům existuje napříč dějinami lidstva - některá zvířata vnímáme jako miláčky, a jiná jako pochutiny. Marně statistiky burcují, že pro naše žaludky zemře ročně skoro 60 miliard zvířat, a to se nezapočítávají mořští živočichové, protože jsou prostě nedopočitatelní. Maso se v nás chová jako návyková droga, která na morální schizofrenii zvysoka kašle. Proto jsem stál v řeznictví a můj mozek pracoval pod vlivem LSD, totiž Lovečáku, Slanině, Debrecínce. V tu chvíli bych docela přivítal, kdyby ty řeznické cedule ve výloze klamaly, a místo masových špekáčků tu prodávali špekáčky ze sóji a jitrnice ze špaldové mouky. Jenomže podle blahem rozzářených lící baculaté paní prodavačky to bylo málo pravděpodobné, vlastně zcela nepravděpodobné.
Přesto jsem se zeptal: „A sójové špekáčky nemáte?“
Zamračila se na mě a rozzářená líce se zatáhla mrakem podezření, že před pultem stojí jakýsi vandrovní šťoura, který vyznává ty pochybené vegetariánské hodnoty, vnáší do duší spokojených masožravců neklid svými připitomělými žvásty o škodlivosti masa a svými hloupými názory narušuje řeznickou živnost.
„Ne, sójové špekáčky opravdu nemáme,“ zaznělo rázně a nesmlouvavě. „My své výrobky nešidíme! U nás se můžete spolehnout, že maso je maso, a ne sójová bílkovina, polyfosfáty, sušený krevní prášek, rostlinný tuk a éčkové šmakulády na dobarvení a dochucení. Tak co si dáte?“
Jasněji to vyjádřit nemohla. Usmál jsem se a ukázal na malou vepřovou kost: „Já to mám pro psa, víte?“
„A tak? Pro pejska?“ dobrá nálada prodavačky byla zpět. „Snad byste mu nedal sójové špekáčky? Odřezky z žebírek, ty mu vemte, ty mají psi rádi. Ten náš by se po nich utlouk. A pro vás nic, pane?“
Milá paní, pro mě tak odřezky z mrkve, pomyslel jsem si, ale ústa řekla nahlas: „Pro mě tu jitrnici, co mi rozjasní líci, a pořádný plátek šunky.“
Vůbec jsem nechápal, jak jsem to mohl vyslovit. Muselo za mě promluvit mé druhé, temné, masové já, protože to první po něm netoužilo. Jen na něj dostalo chuť.
Prodavačce zrůžověla tvář tak, že vypadala jak to tlusté kolečko šunky, které právě odkrojila. Její pohyby byly ladné a vláčné. Evidentně milovala svou pozici dárkyně gastronomicko-uzenářských rozkoší. Všechno ladně vážila a balila, a přitom vše hezky komentovala: „Takže pro pejska jednu kostičku. Myslíte, že mu bude stačit jedna? Tak dobře, necháme jednu, ale přidáme ty odřezky, a ty má pejsek zadarmo. A pro pána jitrničku, a ta bude stačit taky jen jedna? No, jak myslíte, ale až ochutnáte, budete litovat, že byla jen jedna. A přidáme ještě tu šunčičku. Ale jen takový plátek? Co to je pro chlapa, jako jste vy? Dáme ještě jeden, že jo? Nebo to dorovnáme na tři? Né, tak dva. A tady ještě těch pár čerstvých škvarečků. A ty jsou taky grátis. Ty máte od nás jako pozornost, abyste se k nám rád vracel. A bude to rovných pětapadesát korunek. Děkuji. Tady je pět korunek do šedesáti. Nemusím? Ó, tak děkuji krásně a pěkně si oba na masíčku pochutnejte!“
Žijeme na planetě, která je velkou restaurací, jak to sarkasticky nazval Woody Allen ve filmu Láska a smrt. Myši žerou žížaly, kočky žerou myši, kdyby tu byli tygři, tak určitě žerou kočky, lidé žerou (promiňte, ale lepší slovo mě nenapadá) zajíce, králíky, husy, kachny, prasata, krávy, koně, srnce, laňky, telata, jehňátka, kuřata, slepice, vlaštovky, mravence, kobylky, lososy, candáty, krevety, a kdyby jim to nebylo blbé, tak i ty tygry.
Život tropí hlouposti, jak se říká. A právě jednu malou mi natropil. Ale třeba nás mají ty malé hlouposti přimět k tomu, abychom nedělali větší. Yorki si skřoupal vepřovou kost, moje chuťová paměť se uspokojila jitrnicí a kouskem šunky a můj ředitel rozum si vzal ten den dovolenou, aby po návratu udělal v osnovách změnu: Nebudeš toužit po mase, ale pokud si ho přesto dáš, pak jen tehdy, když tvá chuť na něj neohrozí tvou touhu ho nejíst.
kapitola z knihy Štěstěnky z Mléčné dráhy vydané 2015, více o knize na:
http://www.knihyodlubomira.cz/products/stestenky-z-mlecne-drahy/
