Na dovolenou před 50ti lety nemohu zapomenout. Proč? Bylo to dva měsíce před plánovanou svatbou, můj budoucí skládal poslední zkoušky budoucího elektroinženýra a já naposledy sama jela na zájezd. Bylo mi dvacet dva a moře, které jsem uviděla poprvé v životě na Černomořském pobřeží v Gagře mne doslova okouzlilo.
Ale hlavu ani srdce jsem tam tenkrát neztratila – i když – to musím přiznat bez mučení – ti krásní, štíhlí galantní Arméni, kteří tam trávili dovolenou po ukončení vysokoškolského studia - se snažili! A přece! Džonik, s nímž jsem se tenkrát v Gagře seznámila, je mým přítelem celých padesát let. Dvakrát nás se svojí manželkou Emilií navštívil. Po ničivém zemětřesení, které postihlo jejich město na tureckých hranicích, trávila celá jejich čtyřčlenná rodina léto u nás. A když jsme my po dvaceti letech s manželem vydali do Arménie, všichni nám neustále připomínali, jak jsme jim tenkrát po zemětřesení pomohli.
Za pár dní oslavíme s dětmi, vnoučaty a přáteli „zlatou svatbu“a přátelství s „našimi Armény“ stále trvá. A pak, že trvalé přátelství mezi ženou a mužem není možné! Je! Ale na hodně velkou vzdálenost…