No ano, jak říkával Jan Werich „lidé jsou různé“. A to ve všech profesích. Předvedu vám to na několika příbězích, které mi zvláště utkvěly v paměti. Vzhledem k mému stáří je jich hodně, ale trpělivého čtenáře snad nakazí můj závěrečný optimismus.
*Vážná dopravní nehoda s úsměvným koncem
Příběh první je zároveň můj nejhroznější. Projížděl jsem v Praze z Krče směrem do centra. Na Českobudějovickém náměstí jsem velmi zpomalil, blížil jsem se k místu s nástupním ostrůvkem tramvaje vlevo a chodníkem vpravo plnými lidmi po obou stranách. Ale najednou mi nečekaně vstoupil bez rozhlédnutí do dráhy člověk. Okamžitě jsem dupnul na brzdu, troubil a uhnul až těsně k tomu ostrůvku s lidmi, dál už to nešlo. Chvíli se mi plácal po kapotě jako motýl, pak spadl před auto a zůstal ležet v bezvědomí. Naštěstí v tom místě vpravo byla hospoda, ze které hned někdo zavolal záchranku a VB. Přijeli okamžitě.
Ukázalo se, že ten člověk právě z té hospody vyšel a to proto, aby si naproti přes ulici koupil v trafice levnější značku cigaret. Což vyprávěl jeden ze dvou svědků, kteří byli ochotni počkat a dosvědčit mi, že jsem nemohl nic jiného dělat. Také záchranáři hned oznámili policistům, že ten muž má v sobě víc alkoholu než krve (i když dechová zkouška nebyla možná). Já jsem žádný alkohol neměl a má brzdná dráha byla kraťoučká, tak mě ti hodní policisté nechali bez pokuty odjet, jen si opsali potřebné údaje z mých dokladů. Jenže, vážení přátelé, umíte si představit, co jsem pak prožíval v obavách, jestli jsem toho člověka nezabil? Byl jsem si jistý, že nějaké předvolání z VB nebo od soudu ještě přijde, i kdyby šlo jen o zranění.
Po pár týdnech mi skutečně přišlo předvolání na VB. Když jsem se na tu adresu dostavil, spadl mi kámen ze srdce. Byla to mravnostní policie! Ukázalo se, že si někdo poznamenal část SPZ mého auta, když do něj údajně viděl nastupovat prostitutku nakaženou pohlavní chorobou. Snadno jsem je přesvědčil, že to mé auto nemohlo být a tím to pro mne skončilo. Žádné předvolání ohledně té dopravní nehody jsem již nedostal. Tak snad ten člověk zůstal naživu a jen změnil značku cigaret nebo začal chodit do jiné hospody a já jsem na to doplatil jen rozsáhlou škodou na autě. Uf, ta úleva !
*Dědeček mé ženy rozkrádal majetek v socialistickém vlastnictví
Můj druhý příběh také souvisí se záměnou aut. Dědeček mé manželky vlastnil hospodu v Libuši u Prahy, která po znárodnění přešla pod národní podnik „Restaurace a jídelny“ (Raj).
Veškerý majetek mu byl zabaven (včetně nějakých polí), ale mohl tam nadále pracovat jako číšník. Původní nádobí v hospodě zůstalo, jen šálky na kafe byly vyměněny za nové, s logem RaJ Praha. A pár takových hrnků našla manželka i v dědečkově pozůstalosti. Nám se po svatbě hodily, neboť jsme do vznikající domácnosti neměli nic (kromě svatebních darů). Jednoho dne se u nás na chalupě v Brlohu objevili příslušníci VB, chtěli se mnou mluvit a vidět mé auto. Protože jsem s ním byl zrovna na nákupu, rozhodli se na mne počkat. Můj kamarád, který mi pomáhal se stavbou, dostal hloupý nápad. Udělal jim zatím kafe – a to právě do těch ukradených šálků! Naštěstí to také byli hodní lidé. Když zjistili, že se jedná o záměnu SPZ mého auta, tak to neřešili, slušně poděkovali za kávu a odjeli.
*Dobrá rada není zadarmo
Po delší době jsem projížděl centrem Prahy. Leccos se změnilo, zejména přibyly nové jednosměrné ulice a zákazy stání i zastavení. Potřeboval jsem se dostat do pojišťovny ve Spálené ulici, křižoval všelijak okolo a nemohl jsem nalézt místo k zaparkování. Vtom jsem spatřil na chodníku policistu, zastavil jsem tedy u něj a vystoupil, abych se ho zeptal, kde není zákaz stání. Odpověď: „Tak především, tady je dokonce zákaz zastavení. Dáte mi 50 Kčs!“ Ale, abych mu nekřivdil, nakonec mi za ty peníze poradil. Ovšem až když jsem mu řekl, že stvrzenku o jejich převzetí nepotřebuji, neboť nemám manželku, která by mi ji proplatila.
*Krádež kola a pracovití policisté v Českém Krumlově
Bylo to staré kolo, které jsem si koupil ojeté za pár korun. Ale protože se mi ze zahradního domku ztratily i další předměty, vloupání a krádež jsem nahlásil. Snaha policistů byla obdivuhodná. Několikrát pro mne přijeli a autem VB mě vezli k zajištěným bicyklům. Jenom jaksi nebrali na vědomí, že ten můj měl tzv. balonové pneu a evidentně si přáli, abych už si konečně nějaké kolo vybral a měli tím vyřešený případ. Nakonec byli úspěšní, chytli ty zlodějíčky a já jsem dostal zpět všechno.
*Krádež kola a líní policisté v Českých Budějovicích
Pan školník přistihl zloděje v okamžiku, kdy držel v rukou kleště a pokoušel se přestřihnout zajišťovací kabel se zámkem na pěkném kole před školou. Já jsem v té době měl kancelář v přízemí školy a s oknem přímo před kolostavem. Držel toho lumpa a zabušil mi na okno, abych zavolal policii. Když přijeli, řekli školníkovi: „O tom nebudeme nic sepisovat, protože skutek nebyl dokonán. Udělal jste chybu, měl jste ho nechat kolo odcizit a potom ho teprve zadržet“.
*Ale no ták, kam ten spěch?
V centru Českých Budějovic byl dost dlouhou dobu připoután želízky na rukou k zábradlí jakýsi výrostek tmavší pleti. Velmi se mu to nelíbilo, škubal sebou a něco vykřikoval. Tento příběh znám z doslechu, ale z mnoha stran, tak asi bude pravdivý. Údajně šlo o zloděje, kterého si tam odložil osamělý policista v uniformě, ale mimo službu. Ovšem než zavolal kolegy s autem, tak si odskočil zpátky do přilehlé hospody dojíst oběd, dopít načaté pivo a zaplatit.
*Krádež auta a černý humor policisty
Asi ve 3 hodiny v noci mne probudili policisté slovy:
„Jste majitelem osobního automobilu …..SPZ….?“
„Ano, to jsem“.
„Měl jste říci byl jsem. To auto Vám bylo ukradeno“.
Pro černý humor jsem v tu chvíli neměl pochopení. Ukázalo se, že zloději rozbili okénko u mého auta, zaparkovaného před domem, dostali se do něj a nějak se jim ho podařilo nastartovat a odjet. Jeli centrem města, kde bylo pouliční osvětlení, ale auto jim nesvítilo. Všimla si toho hlídka VB, začala je pronásledovat a dopadla je když omylem vjeli do slepé ulice. Chtěl jsem hned k autu jít a převézt ho třeba k někomu známému na zahradu, neboť takto mohlo být ukradeno podruhé. To mi ale policisté nedovolili. Musel jsem s nimi jet na služebnu VB sepisovat zápis (protokol?). Trvalo to neskutečně dlouho, neboť ten policista uměl psát na psacím stroji jen dvěma prsty a moji pomoc (já to umím čtyřmi prsty) odmítl. To se prý nesmí.
*Přepadení a líní policisté
Ten den jsme ve škole měli schůzku s rodiči a tak jsem výjimečně byl v obleku a s kravatou, takže jsem zřejmě byl omylem považován za bohatšího člověka, byť jsem měl v peněžence jen 20 Kč. V Haškově ulici, která je zkraje lemována hustými keři, byli schováni nějací výrostci. Když jsem je míjel, dostal jsem zezadu ránu železnou trubkou do hlavy a šel jsem k zemi. Jenže v tu chvíli vyjížděli ze sousední dílny truhláři, odehnali je a zavolali policii. To již existovaly mobily a policisté měli služebnu v ČB hned za rohem na Pražské třídě, takže byli na místě hned. Ti parchanti nikam nespěchali, byli ještě v dohledu a policisté je mohli snadno zadržet. Jenže to neudělali. Jen se mě zeptali, jestli jsem byl okraden a když ne, tak zase odjeli. Já jsem pak byl dlouho v nemocnici a odnesl si trvalé následky - ztrátu čichu. Měl jsem uzavřenou vysokou úrazovou pojistku, neboť jsem nemehlo, takže jsem od pojišťovny obdržel 80 tisíc Kč. Jenže pojišťovna je neměla na kom vymáhat.
*Exmilenka „zanapivo“
Počátkem devadesátých let pořádal můj kamarád v Praze setkání naší bývalé studentské party a napadlo mne, že by bylo fajn přivést sebou i svoji bývalou milenku z r.1968, tehdy jsem ji mezi ně brával. Ovšem od r.1969 jsem již na ni neměl žádný kontakt. Pomohl mi známý kriminalista z restaurace v ČB, občas jsme se tam spolu pustili do řeči. Neměl to snadné, řekl jsem mu jen její rodné jméno a přibližné datum narození. Dokázal to. Přesto, že již dvakrát změnila příjmení a nebydlela v Praze. Na naše setkání jsem se řádně připravil. Uvědomil jsem si, že v tomto případě „pomáhat a chránit“ ta ochrana neplatí až tak úplně a vzal si sebou kondomy. Bylo to moc hezké. Náš obnovený vztah pak již nepokračoval, já jsem byl sice už asi 13 let vdovec, ale ona byla po druhé vdaná a měla 3 děti. Ať žijí detektivové!
*Oběšenec na půdě
V roce 1990 byly ve škole odstraněny různé komunistické symboly, studenti vše odnosili na půdu. Jenže je napadla malá taková ptákovina. Bustu Lenina v životní velikosti „oběsili“ na trám a to, bohužel, u střešního okna té půdy. Stalo se, že si toho povšiml náhodný chodec a zavolal policii. Ta přijela okamžitě, ale mělo to dohru. Policisté smysl studentskou recesi zřejmě neměli. Na koncovku si přesně nevzpomínám. Myslím, že požadovali od vedení školy jen uhradit náklady zbytečného výjezdu.
*Kupte si ojetého žigulíka …
Při silniční kontrole byla prohlídka technického stavu starého auta zvláště důkladná. Zjistila se zajímavá závada. Při rozsvícených reflektorech a současném šlápnutí na brzdový pedál se sice na zádi brzdová světla rozsvítila, ale současně se ta normální ztlumila. Jednomu z policistů se to nelíbilo.
Moje odpověď: „Vždyť to přece dělají všechna ruská auta, copak to neznáte?“
První policista: „ A taky máte sjetou tuto pneumatiku!“
Druhý policista: „Vždyť je to ruskej auťák, copak to neznáš? Nech ho bejt. Můžete jet“.
*Další sympaťák při silniční kontrole
„Pane řidiči, ukažte mi doklady od vozu a řidičský průkaz“.
Podal jsem mu je okénkem a čekal jsem co se bude dít. On si vše důkladně prohlédl. Potom následovalo:
„Vystupte si z vozu“.
Vystoupil jsem. Ovšem další otázka byla nečekaná.
„Podáte mi ruku?“
Proč ne? Byl to sympatický mladý člověk. Ruku jsem mu podal.
„Jménem našeho policejního sboru Vám blahopřeji k Vašim dnešním narozeninám. To je všechno, můžete odjet“.
S úsměvem jsem mu poděkoval. Možná pochybil, ale alkohol by u mne byl stejně nezjistil, já jsem plánoval oslavu až na víkend.
*Šťastnou cestu přeji všem z i60 za volantem
Zcela nedávno mě nedaleko mého bydliště zastavil osamocený protijdoucí policista v uniformě.
„Pane, máte špatně zavřené dveře u řidiče“.
„Jéžíšmarjá, jak se mi to mohlo stát? Děkuji Vám“.
„Není zač, rádo se stalo. Můžete pokračovat a šťastnou cestu!“
Poznámka pod čarou pro čtenáře a přispěvatele i60
K těmto vzpomínkám mě inspirovaly starší vtipné články na i60, zejména u článku Vandy Blažkovič „Čestné pionýrské“,vám doporučuji oživit si i vaše stejně vtipné komentáře. Dále se mi moc líbil článek Helenky Červenky „Psí hovínko a můj zákrok“ a Miloše Nekvasila „Pomáhat a chránit“ s jeho typickým černým humorem.
