Všichni známe příběh o srážce lodi Titanic s ledovcem. Bylo to v roce 1912, viděli jsme to v černobílých i barevných filmech. Světově úspěšná putovní výstava dorazila i do Prahy – Letňan. Vypravil jsem se tam hned první výstavní den.
Metro jede napříč Prahou dlouho. V něm jsem ten den zažil jen dvě životní „křivdy.“ Nejdříve mě pustila usednout mladá dívka, to se dalo ještě přežít. Horší byl revizor, kontroloval jenom mladé cestující, starými (i mnou) jen pohrdal. Nekontroloval jízdenky, byla to neúcta k stáří, dotkl se mě.
Na konečné stanici Letňany bylo veselo. Dva vietnamští školáci si jásavě zpívali ruskou lidovou píseň Kalinka. Taková je budoucnost Čechů v Praze. Vstup do výstavní plochy byl šlapáním ne větrné pláni, pěkně daleko. Startujícím letadlům z vedlejšího letiště ale vichřice nevadila.
Vstupné na výstavu bylo pro penzisty 250 korun, pracující o 50 korun více. Expozice byla vzorně připravena, dostali jsme zdarma naslouchátko, bylo vytopeno na 24 stupňů, prohlídka trvala 2,5 hodiny, nedalo se přečíst všechno, bylo to moc informací najednou. Před rokem 1912 byly v Británii postaveny na tu dobu tři obrovské lodi, Olympic, Titanik a Britanic. První vypluvší Olympic měl tak výkonné lodní šrouby, že nasál kolem jedoucí bitevní loď, ta do něj vybourala. Tak dokonalá byla technika už v počátečních letech 20. století! Spotřeboval na jeden metr plavby jeden kilogram uhlí. I po sto letech se staví moderní lodě o přibližně stejné velikosti.
V prvních letech minulého století přišly podstatné objevy. Začal fungovat telegraf, začaly vycházet tištěné noviny, v monarchii vládl císař Josef I, začal létat zepelín, v Británii vládl král Eduard I, byla uvedena Tosca, v Praze byla uvedena Rusalka, byl objeven rentgen, v Berlíně začalo jezdit metro, začal bezdrátový telegraf, Frištenský vyhrál v evropském zápasu, na Sibiř dopadl meteorit, začalo se stavět Vinohradské divadlo, byl proražen Vyšehradský tunel, v Praze začínala první němá kina, byly objeveny Morganovy chromosomy, čeští hokejisté vyhráli v Praze mistrovství.
O sto let později, kolik to podstatných objevů bylo učiněno….. nechť „prudký“ pokrok raději posoudí jiní… Přečtení alespoň některých textů trvalo dlouho. Náhle mě vyrušilo houkání vedlejšího návštěvníka, byl to mladopenzista, s drahým fotoaparátem, šílenec. Kapaly mu z úst sliny. Raději jsem šel dál od něj. Výstaviště bylo plné školních dětí, já byl nejstarší! Mohli jsme si osahat umělý ledovec.
Vrak Titaniku leží v hloubce 4 kilometrů, ve tmě a zimě. Rabovat ho smí jenom americká vojenská společnost Titanik. Krást majetky utonulých se podařilo až v roce 1985, to se k němu v batyskafu dostal pilot a kopilot, stěny měl jednu stopu tlusté, z titanu, byl dlouhý 7 stop. Našel se tam i šperk ze zelené platiny. Oblek v kufru z vydělané kůžd odolal bakteriím i plísním. Cesta dolů trvala dvě a půl hodiny, nahoru stejně.
Na konci výstavy jsem si mohl přečíst, zda jsem neumrzl a neutopil se. Nepřežil jsem! Byl jsem ryšavá Irka, kuchařka, 47 let, stará panna, jela jsem sama ve III. třídě. Lodní lístek mě stál 40 dolarů. Pak se daly zakoupit lodní suvenýry, tužka 50 – 300 korun, tričko za 700. Už jsem měl historie dost, vyšel jsem ven. Pláň před výstavištěm byla pohostinná, byly tam funkční záchodky, zadarmo.
Plný vjemů jsem se vrátil na Žižkov, a v MHD nic zajímavého už nezažil.
