Právě jsem shlédla video, kde žáci terorizovali svoji učitelku. Otřesné. Stará žena v odevzdaném postoji se svěšenými rameny čelí šikaně svých žáků. Veškerou energii zjevně už vyčerpala a oč je její rezignace zjevnější, o to jsou výpady žáků arogantnější. Jeden z nich to natáčí na video. Vyhýbá se očím učitelky. Že by přeci jen měl trochu svědomí?
Přemýšlím, kde je počátek toho všeho. Učitel byl kdysi vážený člověk. Vždy se, pravda, v souvislosti s učitelem uváděl přívlastek chudý, ale vzdělání mělo svoji hodnotu a učitel patřil k městské honoraci.(pan doktor, pan učitel, pan lékárník a pan poštmistr).
Potom se z pana učitele stal soudruh učitel. Když jsem navštěvovala základní školu , vyskytovali se na škole soudruzi učitelé a soudružky učitelky v poměru asi tak 60:40 ve prospěch učitelek. Sice jsme každý říjen při hodinách výtvarné výchovy malovali Auroru a v květnu prvomájový průvod, ale učitel byl pro nás autoritou. Hlavně díky našim rodičům, pro které bylo vzdělání pořád jednou z největších hodnot a učitele jako nositele vzdělání si vážili.
Okupaci v r. 1968 jsem zažila jako studentka prvního ročníku gymnázia. Už jsme nebyli žáci, ale páni studenti, a učitelé nám důsledně vykali. A protože někteří z nich měli profesuru, říkali jsme jim pane profesore, a kupodivu líbilo se jim to více, než oslovení soudruhu profesore.
Pak přišla normalizace. Někteří učitelé nuceně odešli a byli rádi, že sehnali místo ve výrobě, či ve skladu místního velkoobchodu. Nahradili je jiní. Některých učitelů jsem si přestala vážit.
Když mé děti začaly navštěvovat základní školu, soudružky učitelky ve škole převládaly. Ředitelka školy a zástupkyně samozřejmě vlastnily tu správnou legitimaci, ale i přesto se našli hlavně mladí učitelé, kteří byli pro své žáky autoritou i inspirací.
Ti se také po roce 1989 první vrátili k oslovení paní učitelko a všichni jsme se těšili z nově nabyté svobody. Na jedné třídní schůzce nám učitelka mé dcery vyprávěla tuto příhodu: Při cestě z práce potkala třídního propadlíka z deváté třídy, který se už měsíc ve škole neukázal. Začala mu domlouvat, vysvětlovat důležitost vzdělání. Žák sáhl do kapsy, vytáhl hrst tisícikorun a řekl: Podívejte se, paní učitelko, tohle mám v kapse já. A teď mi ukažte, co máte v kapse vy s tím vaším vysokoškolským vzděláním. Chlapec místo školy dělal ochranku místnímu podnikateli. Srdečně jsme se tomu zasmáli, ale mělo nás to varovat.
I později, když jedna cestovní kancelář nabízela zájezdy se slevou pro důchodce a učitele, přišlo mi to spíše humorné než smutné.
Dnešní stav ve školství charakterizovala moje dcera učitelka větou: "Představ si, mami, že jsem v našem učitelském sboru jediná, která menstruuje."
Povolání učitele ztratilo společenskou prestiž. Žádný učitel vás nenaučí, jak vydělávat peníze a maturita, nebo titul, to se dá přece koupit.
Mohu se jen dohadovat, co přimělo nešťastnou paní učitelku k tomu, že se razantněji nebránila, neznám její rodinné poměry.
Byl to strach z propuštění? V souvislosti s permanentně probíhající optimalizaci ve školství je to docela dobře možné. Přebyteční učitelé bývají propouštěni. A první na řadě je ten, kdo si neumí udržet autoritu. A učitelka měla sedmnáctiletou dceru. O partnerovi se v tisku nemluvilo.
Proč kolegové učitelce, která o přestávkách plakala v kabinetu, nepodali pomocnou ruku? Lhostejnost? Nebo strach se angažovat? To nesvědčí o dobrých vztazích na této škole.
A proč vedení školy ani po upozornění některých studentů nepodniklo rázné kroky k nápravě? To mi vysvětlil ředitel školy prohlášením, že úmrtí učitelky nesouvisí s šikanou ve škole. Byla prý nemocná. Tento pán zřejmě nikdy neslyšel o vlivu psychiky na zdraví člověka. Jeho prohlášení, že škola nenese na tragédii žádnou vinu je vrcholem cynizmu. A to, že nevidí důvod ke svému odstoupení z funkce, jen dokresluje jeho charakter.
Začalo to přeměnou pana učitele v soudruha učitele, nebo až odstraněním kvalitních učitelů pro nedostatek loajality? Pokračovalo to změnou žebříčku hodnot a skončilo tragédií.
Nechci být soudce. Jistě na většině škol pracují svědomití a zodpovědní učitelé a snaží se pro své žáky udělat maximum. Snad pod vlivem současných událostí i na ministerstvu uznají, že je třeba poměry ve školství zlepšit. A jsem optimistická v tom, že se ledy pohnou a začnou činy.
Ale to musí nejdřív někdo zemřít?!
