Probírám se pozůstalostí po mamince. Držím krabičku svázanou mašlí s nápisem a jménem mého otce. Nacházím milostnou korespondenci.
Bude to už týden, dlouhý týden, který poznamenala touha po tobě.
Těším se až uvidím obraz mnohokrát v mysli opakovaný – Tebe.
Je toho tolik, co bychom si měli říci, i když beze slov, tolik co bychom měli spolu prožít a procítit.
Čtu nevěřícně dopis jeden po druhém. Dopisy, které jsou určeny někomu jinému, a přesto se mě týkají. Až příliš. To je zvláštní. Před léty zůstala po taťkovi stejná korespondence odeslaná mamkou.
Nezapomeň a ochraňuj naše štěstí, a těžko je hledat, je-li ztraceno.
Kde ho poztráceli?
Pročítám dopisy plné lásky. Ano, cítím i po více než padesáti letech lásku. Téměř hmatatelně. Stojí opodál. Potutelně se usmívá. S jistotou, že i smrt je na ní krátká.
