Vážení přátelé, patřím do skupiny těch, kteří svým zapojováním se do vyhlášených soutěží rádi podporují činnost redakce. Ale zároveň vám chtějí nabídnout "střípky" ze svého života. Tak tomu nebude ani v tomto příspěvku, který se bude týkat - jak jinak, mého soužití se zvířátky.
Většina z vás již ví, že jsem žila celý život na vesnici, obklopená spoustou čtyřnohých i dvounohých kamarádů. Před pěti lety jsem se rozhodla, že své království rozšířím o stádečko oveček. POPRVÉ jsem si přivezla asi osm starších již připuštěných krasavic, které jsem ustájila ve velké stodole. Jak čas ubíhal, ovečkám se začala zakulacovat bříška a já jsem podle zvětšujících se vemínek odhadovala, kdy nastane čas porodu.
Bác ho, v únoru roku 2012 udeříly opravdu kruté mrazy a čas radostné události se blížil. Honem jsem z palet a velké plachty zbudovala ve sodole jakousi salaš, aby případná jehňátka netrpěla zimou. Stalo se to co jsem čekala, první mrňouskové se rodili v té zimě největší!
Ovečky nejsou hloupé, tak se s nimi uchýlily do domečku, kde bylo takové teplo, že se na střeše ze spodu vytvářela i jinovatka. Poslední ovečka s ohromným břichem s porodem otálela, pořád se zdržovala v prostoru stodoly, ostatní matky jí nechtěly do tepla pustit. Jednou navečer stále polehávala, což mělo být pro mne znamení, že se událost blíží. ALE, jelikož jsem zkušenost s ovečkami neměla, nevěnovala jsem tomu pozornost. Později jsem si to vyčítala, ale bylo to POPRVÉ, takže stalo se. Hned ráno běžím do stodoly a tam v rohu leží na boku tato ovečka, nehýbá se, jen silně oddechuje. Letím jako šílená a vidím, že se snažila porodit, koukají z ní nožičky a kousek modrého čumášku jehňátka.- vše ledové, bez známky života. Bylo moc velké a bez pomoci jej tato stará ovečka nedokázala vytlačit...
Musím jí pomoci, když nezachránám jehňátko, tak alespoň jí. Klekám si do slámy a POPRVÉ se snažím vytáhnout jehňátko. Nejde to, nožičky jsou slizké, ovečka nespolupracuje. Myšlenky se mi honí hlavou, sundavám z hřebíku sisálový provázek, udělám na něm smyčku, zatlačuji jehňátko dovnitř a tam podle paměti navlékám tu smyčku za hlavičku. Zase jednu nožičku ven, druhou, pomáhám si kapesníkem, aby to tak neklouzalo a táhnu jak za provázek, tak za nožičky. Nohy mám zapřené za oveččin zadek. Je to nekonečné, ale najednou když vyklouzla hlavička, kterou jsem musela i trochu rovnat, jehňátko je na světě. Ale mrtvé.
Ovečka se zrochu narovnala, začala tlačit a mně bylo jasné, že nezůstalo při jednom. Tak znovu sahám do oveččina lůna, nasahám jednu, pak druhou nožičku a nyní už lehčeji vytahuji druhou mrtvolku. Jediné štěstí pro ovečku bylo, že díky tomu, že jehňata nezačala sát, se jí nezačalo tvořit hodně mléka. Zavřela jsem jí na pár dnů bokem, aby měla omezený přístup k vodě, asi za čtyři dny se pustila do stáda.
Jehňátka byla vzhledem ke sněhovým barierám ve stodole dlouho, ale jakmile vykouklo první sluníčko a palouček ve statku pořádně oschnul, nastala ta nejhezčí chvíle. POPRVÉ venku! Tolik radosti z volného pohybu mne až dojalo, však se sami přesvědčte na vlastní oči.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
