Všechno je jednou poprvé, říká lidová moudrost. U mne to bylo takříkajíc "poprvé na druhou". V roce 1967 jsme konečně mohli poprvé navštívit přímořskou zemi a to tehdejší Jugoslavii, konkrétně ostrov Hvar, kde v městečku Jelsa se ukrýval náš dočasný domov. Byl to zájezd s vlastní dopravou a bez služeb a s vlastním stravováním.
Jeli jsme s přáteli, byli jsme krásně mladí a odhodlaní poznávat svět. Sehnali jsme si povolení i dináry na cestu. V té době bylo možné si i určité cesty místními dopravními prostředky předplatit v korunách. To bylo dobré a využili jsme nabídku plně. Pro cetu do Splitu jsme se rozhodli použít letadlo, nikdy jme v něm ještě neletěli, pak lodí na ostrov do Jelsy. Pro zpáteční cestu už jsme nesehnali lístek do letadla, tak jsme ji kombinovali velkou lodí jménem Partyzánka z Hvaru do Rijeky a pak rychlíkem až do Prahy. Bylo to docela dobrodružné, ale vše jsme i s drobnými překážkami zvládli.
Na cestu letadlem jsem se moc těšila, také jsem byla zvědavá na tehdy zrekonstruované ruzyňské letiště, kde jsem nikdy nebyla. Odletěli jsme před 17. hodinou koncem srpna. Byl nádherný slunný den, výborná viditelnost a tak jsme bez potíží sledovali hory, řeky i města pod námi.
Zanedlouho jsme viděli i vytoužené moře. Bylo nádherně modré, se všemi odstíny modře, kterou jsme vídali dříve jen na pohlednicích šťastnějších přátel. Myslela jsem vždy, že ta barva je jistě přidaná. Byli jsme proto mile překvapeni, že to je pravé. Letadla ve Splitu přistávají tak, že nejdříve přeletí nad moře a pak pomalu klesají k přistávací dráze. Byl to nádherný okamžík, kdy jsme se pomalu přibližovali k moři, viděli další a další detaily na jeho hladině, až najednou to trochu zadrncalo a my byli na matičce zemi. Plni nadšení jsme toužili si to všechno zvěčnit na fotografii. Tak jsme kolem letadla fotili a fotili, až nás rozhlasem museli vyvolat k odbavení. Když jsme všechny náležitosti odbyli, odvezli nás z letiště do města, kde jsme si museli sehnat přenocování, protože naše loď do Jelsy jela až ráno.
Odehrálo se to bez problémů a my se mohli večer vypravit na nábřeží a dotknout se konečně moře i ho "ochutnat", zda je opravdu slané. Bylo. V přístavu jsme viděli trhovce i v pozdních večerních hodinách jak prodávali hrozno, fíky, pomeranče. Vše bylo tehdy u nás vzácností. Ohromily nás i mohutné palmy, které rostly podél silnice. Byli jsme již trochu unaveni z dojmů, a tak jsme dali přednost tekutému vínu v hezké hospůdce na parníčku. Pozdě večer jsme se vrátili do dočasného domova, abychom brzy ráno pokračovali v cestě za dobrodružstvím.
Cesta na lodi Postira byla příjemná, také to byla naše "první" po moři a prohlíželi jsme si zvědavě ostrovy i ostrůvky, ve kterých se zastavovala. Jejich architektúra byla pro nás také nová. Konečně jsme dorazili do cíle a z přístavu jsme šli hledat náš tábor s chatkami. Když jsme ho našli, byli jsme opravdu ohromeni. Za vše mluví obrázek. Ale protože jsme byli mladí a chtěli si hlavně užít moře, zkousli jsme to / stejně jsme neměli na výběr / a docela dobře to přežili. Moře i počasí neměly chybu a tak jsme si dovolenou užívali v pohodě. Zažili jsme tu plno dobrodružství,která jsem již popsala v předchozích článcích.
Mně se to "poprvé na druhou" opravdu vydařilo.
Bohužel, mám jen černobílá fotografie a jsou už 50 let staré, tak je omluvte.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
