Nejspíše tato vzpomínka nebude ani veselá, ani zajímavá pro čtenáře, bude spíše pobná záznamu v deníku. Dnes je tomu rok, co můj muž odešel, proto jsem se rozhodla krátce zavzpomínat na jeho život, příchod do života mého a bohužel i jeho odcházení.
Seznámili jsme se v Bohumíně, kde byl můj muž u vojenské muziky. Pamatuji, jak jsem na něm tehdy obdivovala, že je samostatný od patnácti let, kdy nastoupil do vojenské školy. Později, když jsme spolu začali bydlet, jsem sice zjistila, že vojenská samostatnost obnáší především návyk mít v přesný čas teplé jídlo (jednu dobu došlo i na týdenní rozpisy a sladké ve čtvrtek jsme měli padesát let) ale co, i tak byly historky ze služby nezapomenutelné. Všechny ty příběhy o vězení za pozdní návrat z vycházky, nebo špatně ukryté cigarety na učebně byly tím, čeho se vnuci i děti nikdy dostatečně nemohli nabažit. I když každou historku slýchali s železnou pravidelností při každé příležitosti. Narozeniny, výročí, svátky a "dědovo" vyprávění.
Nutno říct, že můj muž byl velký cholerik, ovšem ten typ, kterého naštvání pravidelně přechází do hodiny. Takže jeho výstupy, k mužové nelibosti, nikdo nebral vážně. Také nutno dodat že i když děti (a vnuk, který s námi vyrůstal) byli často biti, vždy po zásluze, a nikdy na jejich tresty zle nevzpomínali.
Často přemýšlím, že náš "děda" vypravěčskou aktivitu přeháněl, protože faktem je, že od jeho úmrtí už nikdy nebyla žádná rodinná událost taková, jako dřív. Není to jen prázdnou židlí, ale všichni už byli zvyklí spíše poslouchat a dloubat se pod stolem, historku jak Tomášek jezdil po klouzačce nahý, takže mu holá prdelka neklouzala (oblíbená historka manželky dnes již dvojnásobného otce Tomáška) slyšeli už tento rok třikrát. Není doteď jisté, jestli někdo z rodiny jeho místo zastoupí, ale myslím, že to ani není možné.
Poslední roky svého života můj muž trávil u televize, kolik jsme se kolem toho hádali, jenže křeslo přitažené k televizi, ovladač na stolku a malá sklenička piva, to už prostě tak nějak byl náš "děda". Pamatuji jak vnuci chodili sledovat s dědečkem všemožné soutěže, ne proto, že by toužili po informacích, ale celou dobu se chichotali, jak se jejich děda rozčiluje a nadává. Všichni věděli, že to nemyslí vážně, i on rád přehrával a bavil nás.
Od mužova úmrtí jsem televizi nezapnula. Pravý důvod není ten, že mi kvůli jeho pořadům nikdy nepomohl na zahrádce. Pravý důvod je, že když byl po minulých vánocích převezen do nemocnice se zlomenou nohou, léta vysedávání u televize byla jednou z příčin, že ji už neopustil živý...
Můj muž nebyl žádný mladík, mohl si svoje odcházení dovolit, ale jsem přesvědčena, že kdyby nebylo věčného vysedávání v gauči, nebylo by ani fatálních následků po zlomenině. Ta se špatně hojila, poté se přidaly střevní potíže, zápal plic,další komplikace, po kterých můj muž definitivně odešel. nesnažil se nijak bojovat, jeho přáním (které celé rodině už dlouhá léta, za posměšků o hypochondrech, opakoval) byl rychlý odchod. Bylo těžké se dohodnout a celou věc přijmout, splnit mužovo přání, ale nakonec jsme se s nejbližší rodinou dohodli a našeho "dědu" jsme zbytečně trápit nenechali.
Poslední z přání mého muže bylo mít prostý pohřeb, strohý, civilní. Ačkoliv je velká část rodiny věřící a rezolutně odmítala plnit mužovo přání, které ze zaběhnutých tradic vybočovalo, rozhodli jsme se pro služby Pohřební služby Pegas, které bych touto cestou chtěla velmi poděkovat za uskutečnění důstojného rozloučení a celkový průběh pohřbu, kterého se (a muž v to jistě tajně doufal) zůčastnilo tolik muzikantů, s kterými sloužil, že bychom vše sami těžko zorganizovali.
A to je v krátkosti má rychlá vzpomínka a také první článek, který zde publikuji. Pokud se někdo do mého deníčku začte, budu ráda. Pokud ne, alespoň jsem si hezky zavzpomínala. A třeba si zavzpomínáte se mnou.
