Ilustrační foto: pixabay.com

Moje první dítě

21. 3. 2016

děti Můj příběh rodina

Autor: Alena Várošová

Hodnocení:

(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Naďa Pokorová 22.3.2016 10:31

Paní Alenko, vystihla jste přesně moje pocity. Máme to tak asi mnohé matky, jsem stále jako na té pomyslné pupeční šňůře. Děti dávno dospělé a samostatné a já s nimi stále prožívám každou radost i starost. Někdy až víc než je zdrávo a musím se krotit, abych nebyla za „plašanku“. Z každého Vašeho článku mám pocit, jako bych to trošku psala já. Asi jsme obě na stejné „vlnové délce“. Přeji vám hodně radosti a zdraví.

Zpět na homepage Zpět na článek

Zápisník starého muže: Co se mohlo stát, ale nestalo

Místní pivovar má už dlouhou tradici a patří mezi ty velké a významnější. Velké určitě, aspoň co do…

Zdeněk Folvarčný

Vždyť víš, hvězdy nehasnou

Všechno je jinak. Měla jsem bratra. Měli jsme oslavit jeho sedmdesátiny. K takovému jubileu se schází většinou celá rodina, aby oslavila společně s jubilantem významné a krásné výročí.

Soňa Prachfeldová

Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?

Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je to v mnoha případech velké poděkování našich dětí za to, že jsme je navzdory lákadlu líného snobismu a konzumního nadbytku neobrali o touhu mít své vlastní děti žijící v rodině, která je o mámě a tátovi, o babičce a dědečkovi, o pejskovi a kočičce, o výletech, o písničkách i nekonečném povídání.

Jana Mesarčová

Průlet největší životní křižovatkou

Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná proto, že na tom, co se stalo, už nic nezměním. Žiji plně v přítomnosti a zamýšlím se spíš nad blízkou budoucností. A tajně doufám, že ještě něco hezkého zažiji.

Vladislava Dejmková

Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.

Redakce