Možná si někteří z Vás vzpomenou, že jsem se už několikrát zmínila o tom, že píšu do našich okresních novin. Tato práce mě baví a docela se mi i daří. Je za to také nějaká korunka, takže proč ne?!
Minulý rok se na Jesenicko, do bohem a vládou zapomenutého kraje, přišla podívat i hlava státu. Prezident Zeman s manželkou a doprovodem. Velká událost i pro naše noviny. Nečekala jsem, že mě bude šéfredaktor akreditovat jako zástupce redakce na tuto akci. Zřejmě nikdo jiný nemohl, ale ať je to jak chce, řekl mi, že chce abych to dělala já.
Přišel den „D“. Prezident přespal v Priessnitzových lázních a druhý den nastal, no já bych to řekla asi tak „hon na prezidenta.“ Byla jsem na takové akci poprvé a zřejmě i naposledy. Těch prezidentů k nám tak moc zase nejezdí.
První setkání mělo být na jedné naší střední škole. Manžel mě zavezl do patnáct kilometrů vzdáleného Jeseníku autem a nechal mě mému novinářskému osudu. Byla jsem tak drzá, že jsem šla za reportéry ČT a poprosila je, jestli by mě pak nevzali do Zlatých Hor, kde se mělo konat setkání s obyvateli.
Postávali jsme všichni před školou, já poněkud stranou ostatních. Bylo vidět, že se ostatní reportéři spolu znají, tvářili se profesionálně, pokuřovali a přes okno na nás civěli studenti. Začalo pršet. Naštěstí se přihnala prezidentská kolona. Fotoaparáty cvakaly, připadala jsem si s mým soňáčkem poněkud nepatřičně vedle těch canonů, nikonů, co fotoaparát, kamera to pořádné dělo.
Prezident Zeman se posadil za stůl před shromážděné studenty. Měl dobrou náladu, sršel vtipem a odpovídal na otázky. Nevím jestli byly nějak připravené, připadaly mi docela spontánní. Bylo vidět, že mládež prezidenta docela bere. I mně se jeho odpovědi líbily.
Prezidentský program je naplánovaný na minuty, poslední otázka, poslední odpověď a prezident se loučí. Jako první jsem vyklouzla ze sálu, jen aby mi ti z televize neujeli. Postávám u auta, prezidentská kolona vyjíždí a televizáci nikde. Ale měla jsem štěstí. Někdo na mě volá ahoj, otočím se po hlase a zaplesám. Známý policista má i s kolegou namířeno také do Zlatých Hor, jsou ochotni mě svézt. A tak nečekám na kolegy a v neoznačeném autě ujíždíme a ostatní reportéry necháváme daleko za námi. Prezidentská kolona jede sice jinou trasou, ale to nevadí, my tam dorazíme ještě před nimi. Zlaté Hory přivítaly prezidenta nejen Zlatohorskou gardou, ale i deštěm, což o to, on byl schovaný na krytém podiu, ale my ostatní mokneme. Jsem promočená až na kost, třepu se zimou jako ratlík. Poslouchám otázky a odpovědi, nastrkuji diktafon, abych si nemusela při psaní vymýšlet. To už tam byl naštěstí i manžel. Prezident má další program, ale my jedeme domů. Nevím jak jsem to ustála, ale ani jsem nekýchla.
Ve čtyři hodiny odpoledne nastalo druhé dějství mého reportérského působení. Jesenická nemocnice je proslulá tím, že nestojí za nic. Prezident s krajským hejtmanem slibují, že se s neutěšeným stavem musí něco udělat. Moc tomu nevěřím, Pán Bůh vysoko a Praha daleko.
Poslední zastavení prezidenta je na zaplněném jesenickém náměstí, lidí jak máku. Ze všech stran se na prezidenta sypou otázky, některé se opakují z předešlých setkání. Je vidět, že lidi trápí stejné problémy. Takže některé odpovědi už slyším podruhé, potřetí. A uvědomuji si jednu věc, prezident má tyto odpovědi dobře naučené. Ví, co lidé chtějí slyšet. Umí zahrát na tu správnou strunu.
Novinář musí být objektivní, mé osobní pocity jdou stranou.
Tak to bylo moje Poprvé … kdy jsem měla na krku visačku PRESS
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
