Za pozpěvování ptačí drobotiny, která si povídala nejen co musí dnes udělat, ale rovněž i vzkazy co kde, kdy, jakož i zvaní na své ptačí rejdy si mne uchopily i neviditelné ruce lesního čaroděje.
Omotaly mne jemnoučké pavučinky drobného doteku a ty mne vedly lesními pěšinami, zatímco se kolem vlnily v bezhlasé tónině chvějící se mluvy listoví stromů stejně jako droboučkých jehliček jehličnanů. Kdo umí naslouchat, mohl slyšet a znalý i rozumět o čem ty si po ránu, za z prvních slunečních paprsků povídají, spokojení po nočním, pohádkovém rejdu.
Nebránila jsem se, věděla jsem, že jsem pro tuto chvíli součástí každodenního zázraku, kterým je život lesa. Naslouchala jsem pilně a zároveň hltala každičký doušek energie, kterou mi lesní pán naléval do vědomí. Byl průzračnější než vodní zdroj vodovodního potrubí, čistější než opojné víno.
Byl....
Kdo neprožil nemůže ochutnat manu danou Bohem.
Všude sídlila vůně. Přirozená, také tak průzračná, jsoucí. Vůně milých konvalinek spolu s mařinkou vonnou se mísila do travní kyprosti stejně jako syrovosti hlíny a mechu.
Proč?
Les žaloval: "Lidé vymysleli meliorace, bojí se velkých vod a snaží se náš přirozený proces rekultivovat dle obrazu jejich..."
Pařez pohostil první semínka podhoubí...
Lesní pán mne postupně svlékl ze svých pavučinek a já vstoupila do probouzející se ulice.