Každá chvíle, kterou prožijeme, je vlastně poprvé, platí-li, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“.
Jsou různá poprvé. Některá příjemná, jiná méně, a některá vůbec. Ta první si pamatujeme rádi, ta druhá zasuneme jen tak do podvědomí, na ta třetí bychom nejraději zapomněli, ale většinou to tak snadné není. A pak jsou tu ještě taková, která nelze jednoznačně zařadit, protože jsou natolik výjimečná, že se vymykají všemu, s čím se běžně v životě setkáváme.
K takovým pro mě patří setkání se Smrtí. Pro většinu smrtelníků téma obávané, přehlížené nebo přímo odmítané. Pokud k nim patříte, nečtěte dál. Jde o to, být při tom, když někdo „odchází“. Z tohoto pohledu to moje poprvé až tak docela první není.
Úplně poprvé to byl ptáček. Šla jsem pro dcerku do jeslí a v prosklené kočárkárně, kam jsem musela pro kočárek, zoufale létal ptáček. Narážel do skla a s každým dalším nárazem byl slabší. Chtěla jsem ho chytit a pustit ven, ale už se mi to nepovedlo. Byl příliš slabý a spadl na zem. Myslela jsem si, že se vzpamatuje, a vzala ho opatrně do ruky. Srdíčko mu prudce bušilo, ale začalo slábnout, až se zastavilo docela. Mé srdce asi bušilo stejně zběsile, ale tehdy to ustálo.
Podruhé to bylo nemocné morče mých dcer, které po mém celonočním pečování nakonec rána nedožilo. Zatímco mně málem vypadlo srdce z hrudi při představě, jak se s tím vyrovnají děti, přijaly to nadmíru moudře. Věta: „Chudáček, musíme ho pohřbít,“ mě vrátila do reality.
Nejednou jsem byla příčinou toho odchodu, to když nebyl nikdo, kdo by se postaral o vánoční kapry.
A tak bůhví po kolikáté to bylo, když jsem poprvé stála tváří v tvář smrti člověka. Jednoho z nejbližších, mého manžela. Hned po narození našich dcer to byl nejsilnější zážitek v mém životě. Něco, na co nelze zapomenout. Mnoho let obcházela Smrt kolem našeho prahu, jednou ho dokonce překročila, ale z nějakého důvodu se nakonec vzdálila. Možná tím důvodem byly tiché prosby mých dcer nad umírajícím otcem, aby zůstal. Kdoví. On opravdu zůstal, a i když byl nějakou dobu v kómatu, nakonec se vrátil. Dokonce začal i chodit. Ale ona se přesto stala součástí našeho života. Naučili jsme se s ní žít. Nic však netrvá věčně. Nemocné tělo dál chátralo, odmítalo fungovat, drobných radostí i sil ubývalo, a manžel se rozhodl, že už ho nebaví jen tak ležet. Obdivovala jsem, jak svůj úděl snášel s podivnou zarputilostí, bez lítosti, občas i s břitkým humorem. I o Ní jsme občas žertovali. Pro okolí morbidní, pro nás skoro „denní chléb“.
A pak to jednoho dne přišlo. Požádal mě, abych něco udělala, aby nebyl. S lítostí jsem mu odpověděla, že to může udělat jenom on. A on se rozhodl. Trvalo to týden. Bylo jasné, že odchází. Pomalu, smířeně. Chvíli ještě tady, ale chvílemi už tam. Byl příliš dlouho těžce nemocný, abych prosila, ať neumírá. Naopak.
Den po Dušičkách jsem ho držela za ruku, když naposledy vydechl. Věděla jsem, že nakonec jeho duše radostně opustila tělo, se kterým jsem už bez něho strávila poslední noc v našem obýváku. Jen mé srdce to tentokrát neustálo a já druhý den skončila v nemocnici s infarktem.
Nejsem smutná. Prožili jsme spolu leccos, dali život dalším dvěma bytostem. Nepochybuji, že už někde spřádá plány na své další pozemské putování. Vím, že se zase někdy sejdeme.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
