Psal se rok 2002, květen. V dubnu mi zemřel manžel, a tak jsem měla za sebou nejhorší z toho martýria, které ovdovělého partnera čeká. Však to mnozí znáte - obcházení různých institucí, přepisování smluv na sebe, odhlašování toho či onoho, dědické řízení, k tomu často i arogantní a necitlivé jednání.
A v této, pro mne nelehké době, mi kamarádka pošťačka donesla do zaměstnání doporučený dopis na manželovo jméno. Rozhodilo mne to a dotčeně říkám: „Co mu zase kdo chce, ať už mu dají všichni pokoj!“ A kamarádka na to: „Jen to otevři, já tu počkám…“ Tak jsem tu obálku otevřela, začetla se a rozplakala se nadobro.
V průvodním dopise stálo, že můj manžel vyhrál první cenu ve vlastivědné soutěži vypsané Čedokem a Kartografií v Novém atlase ČR pro volný čas, který mu děti koupily k posledním vánocům. Snažili jsme se o zdání naděje, že se ještě z těžké nemoci vyseká. Vždyť jsme se spolu něco nacestovali a ten nový atlas byl právě o tom. Vím, že se tou soutěží zabýval, ptal se na některé otázky, ale že ji i obeslal, to jsem vůbec netušila. Nejspíš dal dopis právě této kamarádce, nosila mu důchod až do domu.
Plakala jsem lítostí nad tím, že manžel byl celý život velký „soutěžák“, obesílal a odebíral kdeco, ale strašně žehral na to, že nikdy nic pořádného nevyhrál. A nyní tato výhra, když zde již není! Byl to poukaz na peněžní částku, kterou bylo možné použít při úhradě jakéhokoliv tuzemského či zahraničního zájezdu Čedoku.
Když jsem to oznámila dětem, tak mladší syn řekl, ať se přeptám v Čedoku, jestli je ten šek přenosný na jinou osobu. A byl! A tak jsem dostala další úkol - vybrat si a objednat v Čedoku libovolný zájezd a splnit si konečně svůj celoživotní sen - podívat se do Paříže. A že na podzim spolu vyrazíme. A tak se i stalo. Děti mi koupily krásný cestovní kufr, já si koupila pár hadříků a pohodlné boty a jeli jsme. Syn mne celý zájezd opatroval jako oko v hlavě a těšil se z toho, jak pookřívám, jak jsem nadšená a jak mne Paříž okouzlila. Jen na Eiffelovku prosadil jet nahoru i dolů výtahem, ale jinak jsem s ním prochodila celé Versailles, Louvre a všecky obvyklé pařížské památky. Také obdivoval, jak rychle jsem z mozkových závitů vydolovala zasuté znalosti středoškolské francouzštiny a žasl: „Mami, oni ti rozumějí!“ On se se svojí perfektní angličtinou skoro nečapal.
Měli jsme štěstí i na krásné počasí. Jeli jsme v noci z Bateaux-Mouches lodí po Seině, v Luxemburské zahradě si pouštěli po bazénu lodičky, v Tuillerijích jako správní gurmáni nevynechali celostátní francouzskou výstavu sýrů - to byly vůně! Jiný den u Fragonarda jsem se zase jinak libými vůněmi pročichala ke svému prvnímu francouzskému parfému, který mi pak syn jako „grand“ i koupil. Nejvíce se mi však líbilo na Montmartre a v bazilice Sacré - Coeur. Byli jsme tam jednou po schodech, jednou lanovkou, večer i za dne a Paříž byla pokaždé z toho jejich jediného kopečku prostě úchvatná.
A mne tam poprvé a nadlouho opustily všechny smutky světa. Domů jsem se vrátila plná dojmů a jako vyměněná. A to jsem netušila, že "odříkaného chleba největší krajíc“ a do Francie a Paříže se podívám zanedlouho podruhé.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
