Ilustrační foto: pixabay.com

Valím si svoji kuličku

15. 3. 2016

glosa Můj příběh

Autor: Hana Šimková

Hodnocení:

(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Hana Šimková 18.3.2016 13:39

Pane Libore do takové kuličky se jenom cvrnknout nedá.Kéž by to šlo.

Vladka Steinová 18.3.2016 12:54

Moc hezká vzpomínka, připomínka a perifráze.Zmíněnou hru K.Čapka jsem viděla díky svým rodičům kdysi dávno přímo v ND. Každý si valíme celý život tu pomyslnou kuličku, pro někoho lehkou, pro někoho hodně těžkou.Přeji všem, aby tato kulička byla pro všechny jen lehoučkou.

Libor Farský 18.3.2016 02:17

Jako kluk jsem byl přeborníkem v hraní kuliček - vyhrál jsem i hodně skleněnek. To se ovšem jen házelo a cvrnkalo, vše v pohodě. U hmyzu by na to přišel snad jen Brouk Pytlík a nic by nevalil. Karel Čapek však věděl až moc dobře, o čem píše a známe to snad všichni. Ale pojďme si také občas jen cvrnknout, Haničko.

Marie Seitlová 17.3.2016 21:42

Moc hezké *****

Zuzana Pivcová 17.3.2016 20:25

Kdysi, ještě v Budějovicích, jsem viděla na scéně Ze života hmyzu. Chrobáčí koule byla obrovská, ale viditelně lehounká, asi z polystyrénu. Tak Ti přeji, ať ta Tvá životní koule, kterou před sebou kutálíš, je těžká také jen zdánlivě.

Hana Rypáčková 17.3.2016 19:22

Je to tak, jako brouci se zabydlujeme , sháníme, jen aby naše mláďata měla pohodlíčko a potravu. A když se broučci vylíhnou , jdou si svou cestou. Jenže i oni začnou valit kuličky ... A tak to má být.

Jana Šenbergerová 17.3.2016 14:39

Pěkná metafora. Někdo nese svůj kříž, někdo si valí svou kuličku ...

Eva Mužíková 17.3.2016 14:25

Hani, hezké vyznání svých pocitů..

Katarina Schultzova 17.3.2016 12:49

Pokým sa pritom gúľaní guličky máme na koho oprieť, je to ľahké. Keď ju musíme tlačiť samé, je to veľmi, veľmi ťažké.

Drahomíra Stínilová 17.3.2016 12:32

Moc hezky napsaný život.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak šla kréda mým životem

"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a hledala něco hmatatelného na rozmašírování. Později jsem pochopila, že mám ve škole dávat pozor a nezlobit paní učitelku.

Jana Vargová

Úvaha záchodová

Jsou jisté spojníky mezi námi všemi. Nic nemáme víc společného než vyměšování. Je to tak, ať se na to koukáte, z které chcete strany.

Zuzana Zajícová

Cestička v zeleni

Kráčím cestičkou utopenou v zeleni. Klikatí se v úbočí nad meandry říčky v lužním lese. Jasně modrýma očima si v šeru svítím na cestu. Miluji ten skvost přírody. Jsem tu sám. Nesvírá mě svědomí, ale les. Jsem tu zas a zas.

Jindřich Berka

Co by, kdyby…?

Říkáte si někdy, co by bylo, stalo se, kdybyste něco byli bývali udělali jinak? Já moc ne, vlastně skoro vůbec. Vždy jsem dělala to, co jsem v dané chvíli považovala za nejlepší, co jsem mohla, čeho jsem byla schopna – a dělala jsem to, jak nejlépe jsem to uměla. Tak proč to zpochybňovat?

Věra Ježková

Jedna zcela obyčejná neděle

V dálce na obzoru, nad četnými sady a červenými střechami předměstských domků, se rýsují mírně rozostřené vlnovky středohorských kopečků. Zvlněný obzor mi připomíná až jakousi nepravidelnou sinusoidu, jejíž rovnici bych si netroufal stanovit.

Jan Zelenka