Jestliže si v mládí žena vsugeruje, že má tlusté nohy, malá prsa nebo velký nos, žije s tou představou zpravidla celý život. Je velký omyl myslet si, že se ve vyšším věku nad takové malichernosti přeneseme. Naopak. Pěkně si svou představu léty utvrdíme, zvětšíme a samy jí uvěříme.
Osmdesát procent žen je přesvědčeno, že mají nadváhu. Je jedno, jestli jim je dvacet nebo sedmdesát let, prostě si myslí, že by měly být hubenější, přestože jim třeba jejich muži říkají, že jsou krásné. „Mám silné nohy, proto jsem už třicet let neměla oblečenou sukni,“ říká dvaašedesátiletá Valérie z Prahy. Kamarádky, které s ní jezdí na dovolenou, tvrdí, že je blázen. Vědí, jak vypadá v plavkách, a shodují se, že ve svém věku by na svou postavu naopak měla být hrdá.
„Když jsem byla v pubertě, babička mi řekla: Na tvých nohách je vidět, že jsi ze selského rodu. Od té doby jsem přesvědčena, že mám nohy jako špalky, které není radno ukazovat. Mládí jsem prožila v kalhotách nebo dlouhých batikovaných šatech a teď už z kalhot vůbec nevylézám,“ vysvětluje. Trasu z pod slunečníku do moře zdolává zásadně zabalená do lehkého, na zem sahajícího župánku, který na pobřeží odkládá a po výstupu z moře se do něj zase bleskurychle halí.
„Vlastní tělo často nedokážeme správně posoudit a hodnotíme ho velmi kriticky, přestože nás okolí hodnotí pozitivně,“ vysvětluje Ludmila Fialová, autorka knihy Moderní body image. A dodává: „Řada výzkumů potvrdila, že ženy posuzují druhé ženy realisticky, zatímco sebe přehnaně kriticky a značně zkresleně.“
Sedmašedesátiletá Šárka zásadně nosí nevyztužené podprsenky. Má velká ňadra a snaží se je skrýt. Ve výsledku vypadá jako velký brouk, protože jí prsa visí na břichu a to celé skryje pod plandavý svetr. „Tuhle jsem potřebovala nové prádlo a prodavačka mi nabídla takovou tu vyztuženou podprsenku. Zhrozila jsem se, ale ona mě přesvědčovala, že prsa by v ní seděla, nebolela by mě tolik záda a postava by vypadala lépe. Něco takového bych na sebe nevzala, přece nebudu ve svém
věku vystavovat ňadra, když jsem se je celý život snažila skrývat,“ vypráví Šárka. Neuvěřitelné? Ale ne, určitě se v ní pozná řada žen. Šárce totiž kdysi dávno, když jí bylo kolem patnácti, nějací kluci řekli poznámku týkající se jejich proporcí. Tedy, vpodstatě lichotivou, jenže ona ji pochopila tak, že její ňadra jsou příliš velká. Místo toho, aby to brala jako přednost, si z této skutečnosti vytvořila mindrák. „Mami, neblázni, ženské si je nechávají zvětšovat a ty se za ně stydíš,“ směje se jí její dcera, ale Šárka ví své: „Jsem nemožná, mám nesouměrnou postavu, musím se zahalovat.“
Je velký omyl myslet si, že nespokojené samy se sebou jsou jen ženy kyprých tvarů.
Třiašedesátiletá Olga je celý život hubená. Od dětství slyší, že má více jíst, že je, jak se říkalo u nich na Karvinsku „chudá jak lunt“. Teď jí sousedky říkají: „Hele, a ty jako nejíš? Ty držíš diety? Že se ti chce?“
„Připadá mi to jako diskriminace hubených lidí,“ říká Olga. „Copak někdo někomu silnému jen tak na počkání řekne: Hele, proč tak hodně jíš? Proč nedržíš diety? Ale když je žena hubená, bere se automaticky, že je snad anorektička. Já už jednu dobu měla ze své vyzáblé postavy takový mindrák, že jsem i v létě nosila hrubý svetr a u vody jsem nebyla snad deset let,“ vypráví. Realita? Kdyby
Olga nestrávila života jako prodavačka v drogérii v socialistické Karviné, ale pohybovala se například ve světě módy v Paříži, třeba by byla žádanou modelkou a slyšela by ze všech stran, že je krásná. Takhle si v sobě vypěstovala pořádný mindrák a udržuje si ho, i když už překročila šedesátku. „Nenosím odhalené ruce ani nohy, aby nebylo vidět, jak moc je mám hubené. Nejraději mám zimu, když můžu nosit péřovou bundu, v té tak hubená nevypadám,“ vysvětluje.
V knize Moderní body image však najdeme zajímavý názor její autorky. Ta říká: „Při uznávání a hodnocení krásy nerozhoduje jen postava, obličej, ale i ladnost pohybů, chůze způsob vyjadřování, duševní vyspělost, vzdělanost, tedy celková osobnost.“
Jinými slovy, to, čemu se říká půvab. Půvab je totiž něco trochu jiného než krása. Někdy si toho všimnul snad každý. Některé ženy, ač ne prvoplánově krásné, zaujmou více než ty, které jsou souměrné, hezké, jen tak nějak nezajímavé, tuctové, nudné. Těžko to popsat, těžko to hodnotit, ale téměř každý takovou situaci zažil. Štastné jsou ženy, které si z takových situací dokázaly vzít ponaučení samy pro sebe. Ale, každá, která nějaký ten mindráček má, by si měla být vědoma toho, že věkem nezmizí, ale naopak se stane našim klíštětem, které se od nás nikdy nebude chtít odtrhnout. Mysleme na to i v komunikaci s mladými lidmi. Nedávno totiž jedna sedmdesátiletá dáma řekla své osmnáctileté vnučce: „Už na tobě teď vidím, že jsi do rodiny svého táty, tam mají všichni tak křivé nohy, chudinko moje malá.“
Tak takhle opravdu s žádnou mladou dívkou z rodin a okolí mluvit nikdy nebudeme, to bychom si teď tady všechny měly slíbit.
