Vojna opravdu nebyla kojná a byla skoro ke všemu svolná. A tak se stalo, co se stalo. A je na co vzpomínat. Vyrazte se mnou ke Karlštejnu a do Pěti P.
Jak běžel čas, moje vztahy s velitelem roty nabývaly na upřímnosti a i přes rozdílnost věku, kdy deset let není až tak dlouhá doba, jsme se skamarádili. Kapitán Vyšín byl voják, který bral vojnu jako velké dobrodružství, což přesně odpovídalo jeho naturelu. Měl několik výrazných vlastností. Byl v mluvě i činnosti až zbrklý a rozumět jeho příkazům bylo někdy až nad naše síly. Žil v poklusu a od života vyžadoval ta nejšťavnatější sousta.
Pořádek u něj v kanceláři, v jeho autě a všude, kde jen vkročil, byl ubohý. Když přišel z ranního nástupu do kanceláře, otevřel skříň, poodešel pár kroků, rozvázal šňůrky na kanadách a přímo z nohou se jimi trefoval do skříně. Když se zadařilo, vyndal polobotky, vklouzl do nich a zavřel skříň. Později jsem pochopil, že je to reakce na dril jeho manželky, která úzkostlivě dbala na pořádek v domácnosti a trvala na tom, že všechno musí být na svém místečku.
Rád si vyhodil z kopýtka, což bylo v přímém rozporu s názorem jeho ženy, která byla žárlivá až na půdu a ostražitá jako ostříž. Miloval dobré víno, ovšem jeho rozeznávací schopnosti dovolily vydávat obyčejný druhák, "přikořeněný" decinkou vývaru z bezinkového květu za sauvignon. A tak jsem z opušťáků vozil jeden demižon za druhým.
Post velitele autoroty, která sloužila nejvyšším vojenským činitelům ve státě, mu dávala možnost blýsknout se na veřejnosti, mnohdy i způsobem, který převrátil život mnohým naruby.
"Soudruhu desátníku" vystrčil jednou hlavu z kanceláře, "pojďte sem."
Vešel jsem do kanceláře.
"Stručně a rychle. Uděláme cvičení. Krycí název Karlštejn. Zúčastní se vozidla ze všech tří čet. Vy to se mnou povedete a budeme se brodit v Berounce a k tomu potřebujeme váš BRT /tak všichni označovali zřejmě pro lepší výslovnost sovětský velitelský transportér BTR 60/, který pojede v čele konvoje. Bude to príma a uděláme si čárku."
Následující tři dny probíhaly přípravy. Den D byl stanoven na pátek, a tak z kasáren v Čínské ulici vyjela nesourodá kolona vozidel, v čele velitel roty na BRTU a za ním vétřiesky, tatry, autobus,dva moskviči, nějaká volha a šestsetrojka a úplně na závěr GAZ s veliteli druhé a třetí čety. Na hlavě tankistické kukly a mávajícími dlaněmi jsme zdravili překvapené Pražany, jako čelní představitelé z tribuny na prvního máje. A jeli jsme skutečně směren na Karlštejn. A jak to dopadlo? Berounku přebrodily pouze dva tanky, které nám poslal na výpomoc jeden bojový útvar, protože bylo třeba z řeky vyprostit nejen BRTa, ale i vétřiesky a tatry. Osobáky zůstaly naštěstí na břehu. Vyšín byl pak příští den někde na koberci a dostal kartáč za to, že jsme omezili dopravu v nejnevhodnější odpoledne v týdnu. Pochválen byl za to, že i když jsme se nepřebrodili, dokázali jsme, že si voják československé lidové armády dokáže poradit v každé situaci.
Jindy začala akce zcela jinak.
"Co říkáte, zítra bysme mohli vyrazit" už poněkolikáté mně můj náčelník navrhoval návštěvu nějakého pražského baru, ale pokaždé z toho sešlo. Jeho žena vždy připravenou fintu prokoukla a přidržela manžela u domácího krbu.
"Mám nápad. Zítra odpoledne mně zavoláte do bytu. Nebudu brát telefony a musí to vzít manželka. Oznámíte jí, že mám naléhavě přijet k útvaru, protože se vyboural jeden šofér u Teplic a velitel praporu nařídil moji přímou učast na vyšetřování. Já doufám přijedu na útvar a zajdeme do Pěti P. Nějak to sehrajte, ať to vyjde. Stručně a rychle."
Příští den byla sobota. Tenkrát ještě nebyla volná ani jedna, ne tak všechny. Dopoledne se jakžtakž vojančilo, odpoledne už to bylo jenom poflakování. Velitel odjel po dvanácté domů, já nechal přistavit volhu a s lapiduchy jsem domluvil sanitku, kterou postavili pod okna kanceláře staršiny.
V pět jsem u staršiny zvedl telefon, vytočil velitelovo číslo a současně lapiduch nastartoval sanitku a spustil sirénu.
"Vyšínová" ozvalo se z telefonu.
"Tady desátník absolvent Kašík. Musím naléhavě mluvit s manželem".
"Co se stalo, že je tam slyšet sanitku?"
"No právě. U Teplic se naboural jeden voják naší roty, je to s ním špatné a máme tam přijet nehodu vyšetřit. Volal přímo velitel praporu. A tak kdybyste...". Paní mne přerušila.
"Leží na gauči, já mu to vyřídím".
"Sedám do auta a jedu pro něj. Za čtvrt hodiny jsem u vás."
Málem jsem to prošvihl. Ještě štěstí, že paní nebyla tentokrát dostatečně ve střehu. Jet sanitkou z Prahy k Teplicím pro raněného byla zřejmá blbost.
"No, to je věc", hlaholil Vyšín ve dveřích, "to zas bude protokolů. To jste nemohl jet sám? Musím vylízat každej průser?" a hrnul se do auta.
Žena jej ani nevyprovodila.
Dosedl na sedadlo a hlasitě si oddechl.
"Dobrej", pravil.
Cestou jsme přibrali staršinu Bendu a nějaké dva lampasáky, kteří čekali u obchodního domu Perla, a parkli jsme někde u Jalty.
"Tak to jsme tak akorát na výpadovce z Prahy", poznamenal Vyšín, když jsme otevírali dveře do baru s názvem Pět P.
Za hodinu už telefony na stolcích zvonily jeden přes druhý a moji spolunávštěvníci čile komunikovali s přítomnými "dámami". Když v jednu hodinu v noci zaplatili útratu i za mne, odechl jsem si. Jedno "vyšetřování" skončilo a nové začalo.
"Neměl jsem v chodbě převrátit ten stolek s vázou", sypal si v pondělí popel na hlavu Vyšín, " a vás ať ani nenapadne ukázat se ještě někdy u nás doma. Neručím za vás ani náhodou", a napsal mně opušťák na příští sobotu včetně povolení zajíždět Tatru 613 na trase Praha - Mikulov.
