V sousední zahradě chová mladý muž ovce. Před několika dny se jedné narodila mláďata. Dva beránci. Už měli staršího bráchu z loňského jara. V zahradě s nimi žije i teta, ale není příbuzná, má světlou hlavu.
Když ovce všechnu trávu spasou, přestěhují se na vedlejší pozemek. Sekám trávu kolem záhonů srpem a házím ji přes plot ovcím. Vítají mě radostným bečením, protože dostávají i zbytky suchého chleba.
Dnes byl beránek na svobodě, někudy podlezl plot, jak se snažil dostat na chutnou travičku. Běhal kolem plotu naší zahrady, dostal se až do lesa a zoufale bečel. Na cestě byla vrátka zamčená a on byl tak opuštěný! Máma a bráškové mu odpovídali, teta ho zřejmě napomínala a záviděla mu nespasenou šťavnatou travičku mimo oplocení. Ale beránek už nechtěl čerstvou trávu, ani zelené lupení, chtěl domů k ostatním. Nač je mu dobré bydlo, když je tak sám.
Dočkal se až pozdě odpoledne. Radostně se s ostatními pozdravil. A nastalo nezvyklé ticho.
