Život po šedesátce: Žijte svůj výjimečný čas na této zemi podle sebe

Paní Hano Čad. - taky mne postihl problém se štít.žlázou - vítám každou informaci (lékařce to nějak "nejde od ruky") - prosím, ozvěte se na můj mail: kurzHoudk@seznam.cz - díky

Moc hezky a výstižně napsané. Máte u mě 1*. Šedesátka se mi teprve pomalu blíží ale již teď vím, co chci a hlavně co nechci. Mám dvě vnoučata, ráda je pohlídám ale nebudu babička na plný úvazek. Od toho mají rodiče. Zatím mám plno jiných aktivit a doufám, že to tak bude i v budoucnu.

Život po šedesátce si užívám. Zatím (musím zaklepat) žádné zdravotní problémy nemám, ani léky neužívám (pouze 1x denně na štítnou žlázu).Jsou na tom lidé mladší než 60 let a užívají dost léků. Chodím do rodiny, pánovi je 76r. a trpí Alz. chorobou. Je to smutné!

Ano paní Naďo. zdravotní problémy někdy zabrzdí naše aktivity, ale je možno si vybrat jiné, já jsem pohybově omezena, ale někdy, když mám lepší den, tak si třeba zahraji s vnuky stolní tenis, kdysi jsem to hrávala, oni mě sice šetří, ale po takové hře mívám pocit uspokojení. Přeji vám hodně zdravíčka i tvůrčích nápadů.

Šedesátku už mám "dávno" za sebou, zdravotní problémy "přitvrdily". Do důchodu jsem odešla se svým -osobním- závazkem: "Holka, dokud to půjde, snaž se dělat všechno možné, jen: nesedět s bábama na lavičce, bavit se o nemocech, poslouchat drby a nadávat na vše kolem!" - zatím se mi ještě daří závazek plnit.

Jsem v důchodu už neuvěřitelných 12 let a za tu dobu jsem se ani vteřinu nenudila, přestože nemám zahradu, nepečuji o žádné zvíře, nejsem jako babička v pohotovosti, i když v případě nouze pomohu, necestuji po světě, jen si s vděčností užívám toho, že jsem, že jsem v mezích možností docela zdravá, že jsem našla spřízněnou duši, se kterou mohu prožívat obyčejný život neobyčejným způsobem. Každá etapa života má svá specifika a já jsem ráda, že je mi dopřáno prožívat i stáří. Mnozí to štěstí neměli. Pěkně jste to napsala. Jaké si to uděláme, takové to máme.

Děkuji vám všem za pěkné hodnocení mého příspěvku. Mne potkala ještě v pracovním poměru půl roku před šedesátinami malá mozková příhoda. Po rozpadu manželství, stěhování, rozvodu a úmrtí maminky, dojíždění do práce a pracovním vytížení, se prostě na semaforu života výstražně rozsvítila červená! Naštěstí vše odeznělo bez větších trvalých následků. Vážím si a užívám každého dne, klidu, zahrádky, spousty zájmů a koníčků a nic nehrotím a z ničeho se nehroutím. Témat na psaní je kolem nás spousta a když je to k užitku i všem ostatním, ráda zase něco ze napíšu.

S autorkou souhlasím. Bylo mi už 70, ubylo možností výletů či sportovních aktivit úměrně s přibývajícími zdravotními problémy, ale nestěžuji si. S občasnou pomocí dcer to zvládám a těším se z vnoučat, věnuji se svým koníčkům, jako jsou pokojové a balkonové květiny, které mi nahrazují zahradu, kterou bych už nezvládla a společnost mi dělají mé kočičky , kterých jsem se ujala. Těší mne, že jsem soběstačná a že mám několik dobrých přítelkyň.

Nevím, čím to je , ale spokojených důchodkyň , které se starají jen o sebe je převaha. Těch, které žijí ještě v manželství ubývá. Jak roky přibývají, už to není taková brnkačka, ale člověk se snaží být co nejdéle soběstačný. Radosti manželé prožívají dvakrát , ale starosti se také zdvojnásobují. I když se ozývají nemoci, je život pořád hezký. Jen se musí trochu zpestřit častými hezkými zážitky. Sice to hrozně utíká, ale není čas na smutek a fňukání. Žije se tak trochu s nadhledem .

Máte pravdu, paní Naďo, stáří nemusí být tou nejhorší etapou života.