V novinách jsem se dočetl, že šmejdi mají na svých předváděcích prodejních akcích každoroční celkové tržby asi 4,5 miliardy korun. Věřili byste tomu? To je úžasné!
Okamžitě jsem dospěl k rozhodnutí: stanu se šmejdem! Úspěšným šmejdem. Brzy jsem zjistil, že nejlepší je prodávat teplé krundíky, nerez bryšule a značkové fufně. Nakoupil jsem si je do zásoby a pustil se do příprav první akce.
První chyba byla, že jsem všechny pozval do Hodkovic, kde bydlím. Jiný hospodský sál jsem ale neznal, tak mi to přišlo logický. Prvních deset minut to šlo podle plánu, dokud se do dveří nepostavil výčepní Plejtvák, který se založenýma rukama jen kroutil hlavou nad tím, jak šikovně to do důchodců hustím. Protože jsem pracoval sólově, musel jsem hrát hodnýho i zlýho zároveň. Měnil jsem hlas. Ten hodný mluvil uklidňujícím basem, zatímco zlému přeskakoval hlas do fistulky. Když mluvil ten hodný, běžel jsem do levého rohu sálu, když ten zlý, tak do pravého. Diváci to skoro nestačili sledovat.
Bylo to asi takhle. Kroutil jsem se před nimi a kňouravým hlasem ubezpečoval: Jste ti nejlepší důchodci, které Země nosí. Všechno víte, všechno umíte, nikdo vás nepřekvapí. Jen kdybyste ještě měli naše značkové fufňě. V zimě hřejí, v létě chladí, někdy naopak…
Rychle jsem přeběhl do zlýho kouta a odtud volal nakřáplým pseudotenorem: Nemyslete si, holánkové, že vylezete na světlo boží bez fufní. Rychle se přihlaste, máme to ve slevě.
Když se nikdo nepřihlásil, běžel jsem k hodnýmu a škemral: Vy jste moje jediná záchrana a vaše děti vám budou blahořečit. Kdo si koupí pár fufní za pouhých 25 tisíc, ten dostane navíc sadu bryšulí za 35. Taky tisíc. No nekupte to, když to je jinde mnohem dražší.
Tak to šlo dál, dokud mě Plejtvák nevyhodil. Naštěstí mi dovolil odnést si všechno zboží a k tomu pár facek a bouli.
Ale neklesal jsem na mysli, neboť vím, že podnikání se nerozjíždí snadno. Na tenhle skvělý nápad mě vlastně přivedl už Lojza Schmied. Neznáte Lojzu? A podle koho myslíte, že se vžilo pojmenování šmejd? Nejdřív to bylo samozřejmě spisovně, tedy šmíd…, ale znáte hovorovou češtinu, ta si to hned přizpůsobila.
Druhý pokus odrbat ty odpudivě bohaté staříky a stařenky jsem připravil opravdu velkoryse. Útočil jsem vytrvale na jejich psychiku: Všichni ve vaší ulici už krundíky mají, tak proč ne vy?
Nebo: Včera jsem dostal omylem dopis od vaší dcery, že by si k narozením přála jednu sadu nerez bryšulí.
Když to nepomáhalo, přitvrdil jsem. Zamkl jsem sál, aby nikdo nemohl ven. Ale zapomněl jsem, že nemám v pořádku prostatu a že nutkání na močení mě brzy vyžene. Za mnou se podařilo uniknout pěti důchodcům, kteří předstírali, že musí taky. A to ještě nechali za sebou otevřeno.
Kdy už budu mít ten úspěch?
Napotřetí jsem náhodě neponechal nic, ani krundíka! Na pozvánky jsem napsal, že jedeme na hrad Karlštejn, protože Karla IV. zbavili svéprávnosti a musíme hrad přejmenovat. Čeká je výborný oběd v hradní mučírně (samozřejmě jen jednoho vylosovaného nebo toho, kdo si zakoupí aspoň pár fufní). Cestou domů budou obdivovat barokní příkopy u silnice číslo 27. Zaplatil jsem autobus (chtěli peníze předem, zloději zlodějský!) a vyrazili jsme k cíli.
Hradu jsme dali nové jméno (Karlšmejd) a do mučírny jsme dorazili mírně vyhladovělí. Zahájil jsem dražbu oběda, když se v místnosti k mému úleku objevili moji známí z www.i60cz. Anežka mi hned udělala deštníkem bouli na hlavě. Béďa mi podrazil nohy. A Brigita na mě vylila kafe. Aspoň že bylo jen vlažný.
Už potřetí mě na akci zbili. Tentokrát mi navíc sebrali všechny krudníky, bryšule i fufně a mnou zaplaceným autobusem odcestovali triumfálně podle barokních příkopů až domů.
Slavný soude! Když jste mě teď odsoudili na sedm a půl roku nepodmíněně, zvažovali jste vůbec, kolik slušných staříků a stařenek za tu dobu nezíská domů to krásné nádobí a hřejivé deky?!
(Celá povídka je autorova fikce. Nikdy se to nestalo.)
(Nebo ano? :-) O. Č.)
